Národopisné drobty 2 Chodska.

Železný zákon prírody, nutící na Chodsku kamennými mozoly dobývati každého krajíce chleba, nedával nikdy Ghodkám »ve vsídni« mysliti tuze na parádu; za to tím pečlivěji dbávaly vnějšku svého v neděli a ve svátek. Malebný kroj lahodných a ladných mezi sebou barev i látky poctivé a trvanlivé, se vzornou pečlivostí od žen chodských opatrovaný, obstarával už sám parády největší díl. Ale ženské také svůj díl vykonaly a to s bedlivostí i trpělivostí — nebýti toho u žerských — řekl bych podivu hodnou. Dva příklady té péče slarosvětských Chodek zvlášlě tuto před zapomněním zachrániti chci.

Podnes »ve svalek« kryjí Chodky hlavy své bílými plenami, jež velmi zdobně sluší plným a svěžím jejich tvářím. Ale nehezky prý se ta běloskvoucí plena vyjímá při tváři sluníčkem tuze osmahlé. A tak prý si dávno už vynašly odpomoc proti účinkům sluníčka, jíž zvláště z jara, kdy prý slunce nejvíc opaluje, užívaly. A laciná pomoc, ale trpělivosli při ní bylo třeba! Když se šlo v sobotu večer spaf, obložila si, která »opálená« chtěla býti do pleny zas bílá, tvář rouškou smočenou v — syrovátce, a léčivá tato šťáva mléčná za noc »vyléčila« i rány od sluníčka. Bylo však asi třeba hlavě pod tímlo obkladem tuze dobrého svědomí, aby se jí spalo . . .

Jinou takovou těžkou starost přinesla moda děvčatům chodským ještě dávnějším. Než počaly totiž pleny, chodívaly dívky s hlavami vypletenými, jen úzkou »plínkou« z pola krytými a to s »vrkoči« čtyřmi tenkými, ploskými, ale širokými až i na čtyři prsty, počtem až o 16 praméncích. Byla nemalá práce a pravé umění vrkoč takový stejných pr;i-ménků a sám všude stejný uplésti! Družka družce ta službu dělávaly v >svatvečer«, druhdy i do noci. A ještě těžší bylo vrkoču tak umělých přes noc nepodrchati. Vypravují stařenky, jež si v tom, tenkráte dívčiny jaré, libovávaly, že v neděli ani do lože spát nechodívaly, nýbrž sedíce u stola, hlavu rukama podepřenu, celou noc takto předřímaly. A která chtěla přece lehnouti, musela celou hlavu opatrně zabalili a zavázali šálky. Kromě toho všeho slýchati i podnes, jak ta a ta dívka prý sladkým mlékem se mývá, aby byla hezká. Ale toto, jestli to kdy kde, jest jistě jen nejtajnější tajemství té, jíž se to týká, zlé jazyky musejí jen hádati. Za to veřejně a houfně běhávají dívky chodské mýt se a to která dřív, když na bílou sobotu půst odzvánějí. Nejlepší je na to mytí dešťová voda z »rabu«, a neprší-li, vylejí hrnec vody na střechu, aby přece z řábu aspoň tolik nateklo, co by se každá umyla. To prý jistě všecky pihy nečistoty kůže ztratí. Mohou se tím těšiti, neboť »pijovalých« je na Chodsku málo a hezkých »divčat hodně moc«.