4. Jali chytávali v símě sajíce.

Pytláctví s puškou nebo s oky v ruce na starém Chodsku se tuze štítívali. Vypravují podnes nejstarší pamětníci, že na to bývaly velké tresty od vrchností, hlavně také »haresty« a bití. Mívala prý sice skoro každá osada nějakou tu duši bludnou, ve které se obrodila touha po lovectví, jež předkové svým právem v lesích královských provozovali, takovou vášní, že nedbala zákazů ani trestů, ale to byli výstředníci, jichž se druzi raději hájili, aby ani podezření z pytláctví na sebe neuvalili.

Je to až podivné u potomstva lidu někdy svobodného, když nám vypravují, co bývalo zvěře, až od ní celé léto v noci v polích úrodu hlídati museli, a přece s opatrností tak všeobecnou, ano s bázní pokušení na všech stranách odolávali. Ale dřevorubci staří vypravují a vesele, že mezi nimi někteří přece tornu pokušení aspoň v zimě odolati nedovedli a vymyslili prý si na ubohé ušáky leč, pro kterou by je asi jakživ žádný myslivec z pytláctví nebyl podezříval, byť i o pravém poledni ji u jejich chaloupky viděl. Chytávaliť prý zajíce —¦ do džbánu! Když totiž zatrhla v podlesí pravá zima, milí zajíčkové, jakoby byli věděli, že tam dole ve vesničkách mají tuze zakázáno jen po jejich stopách se ohlédnouti, všickni alou, do vsí! Našli si obezřele průchody v plotech do zahrádek a sadů, ohryzli- kde jaký mladší stromek, a byly-li velké závěje, hupali po nich při měsíčku až na okénka vyhřátých dřevěných světniček. Kdož by měl za zlé, že pokušení takové, u přátel stromku ještě hněvem a pomstou zajícům posilněné, svedlo chytrost i dobrého lesáka, že vymyslil zvláštní nepodezřelou past.

Záhuba zajícova při leči této zosnována byla na přirozenosti jeho, že staví uši, lekne-li se čeho, a zároveň na odvaze bojácného jindy ušáka, ku které jej svádí druhdy krutý hlad. Nasypali tedy pod okny, kam zajíci hodně slídívali, sena, nebo ještě lépe, aby to hodně vonělo, »drobu« ze sena; ale to jen řídce, aby si zajíc chuť naostřil, avšak aby se nenasytil. Podál toho sypání položili na zemi džbán, dost veliký, aby zajíc do něho hlavu dostal, a nejlépe dobře zadrátovaný. Do džbánu dali hojně vonícího sena a nakrájeného tornu, jenž měl zvláště laskominy ušákovy podrážditi. Zajíček šel po vůni sena, někdy se objevili dva, tři najednou. Sebrali chutě stebílko po stebílku seno potroušené a pak zrovna ke džbánu. Zkoušeli prý nedůvěřivě a dlouho, ' jak se dostati na vonící ve džbáně svačinu. Někdy prý i najednou plaše utekli. Některý však se přece dal hladu podvésti, vstrčil hlavu hlouběji, tu se mu však vlastním tělem zatmělo, lekl prý se toho a postavil tiši — a hlavy již ze džbánu nevytáhl. I tahal se se džbánem a rýdoval sem, tam, až ?pytlák« v tichu pu tmě v sedničce u okna čekající přiběhl a zajíce chytil i mocí ze džbánu vytáhl.

Pajda Hopák, »měchačkář«, dostal jednou také chuť na zajíčka, když jim každou noc V zahrádce »tupávali«. Políkl také džbán, ale neměl zrovna sdrátovaný. Políkl Pajda a čekal trpělivě po tmě v jizbě,