Rozmanité nedůslednosti jeví se zvláště v hanáckém vokalismu:

é: mé srdce, sena mého jediného — krev, kde bychom vzhledem ? obdobným tvarům očekávali y.

í se v hanáčtině z pravidla krátí; v holešovském podřečí mění se po sykavkách, I a ř v é. V našem texte čteme : prosem, nosem (m. prosím, nosim n. prosem, nosem), tvpjem tetkám (m. tvojim), létat (na. litat), leče (m. lice n. léce). Zdá se, že skladatel dle své nedostatečné znalosti hanáčtiny zaměňoval i hanácké zkrácené i ??, jak viděti z rýmu: Tošim se ti, Landeborko, zle daře (m. daři), podrali ti kozo hosaře.

? zůstává v přepise někdy nezměněno, jak patrno z rýmu, pouhým nedopatřením: jemu — dědino, nemajú — nejidajó ; po různu se také přehlasuje: na naši (m. našo) královno.

ů mění se často nesprávně v o (m. v u) : domo, pět patáko, ??-láčo, moj.

ej po různu trvá (m. han. é): od včilejška, zejtra.

Přídech je častý, ale nedůsledný: he (i), hale, homřela a j. Měkkost koncovkového d a t se neoznačuje: snad, hned, pod — podle, smrt, ehot, vlast, dost.

Nehanácké tvary jsou: vok. sósedo (m. sósede), netopeře (m. leto-péřo), ovaře, opare (3. pl. m, ovařijó, opařijó) a j.

Text naší skladby není' bez ceny literární; jest spracován dosti obratně, má dosti vtipu a přirozené komiky a oplývá vlasteneckým citem hanáckým, českým i rakouským. »Na té naši Hané«, pěje syn, »chvála Boho, máme dosti chleba a i vdolku«, kdežto Brandebork, jak pan rektor podotýká, »nemá chleba v celé zemi toli, co Hanáce sami«. Matka lituje syna, »že meze čiré Němce se dostane, tam hanácké zapomene«, a syn chválí Čechy jakožto pobratimce Hanáků: »Jak sme přešli k Chotné (Kutné) Hoře, to jož belo se mnó dobře, taky sem řece rozuměl a proto sem Geehe rád měl, že našo vlast zpominajó, ,Hano, Hano',*) tak říkajó.« Rakousko a rakouský dům panovnický všichni velebí a na Brandenburka zle nevrazí: »Nedražni lva, mocné zvíře, nebo po tobě skoči, ohni hlavo, sec ti, věř mi, orel veklove oči.« Chtěl prý by Brandeburk býti českým králem a prý »ani polmistrem na Hané nehodil by se v dědině«.

Ani po stránce hudební »opera« naše není bez zajímavosti. Arie její jsou dosti obratným zpracováním písní národních. Z arie rektorovy »Fortóna slepá chodila« vyznívá moravská píseň »Jenom ty mně, má panenko, pověz«, arie otcova >Tošim se ti, Landeborko, zle vede« má za základ píseň »Ztratila se na salaši slanina« atd.

Že pak je to as nejstarší »opera« naše, nebude od místa seznámiti s ní naše čtenářstvo.