K úpadku lidového vyšívání.

Všímám si trochu vývoje lidového vyšívání a kroje na Kyjovsku. V místech, kde se udržuje kroj dubňansko-milolický (dle rozdělení řed. J. Klvaně), možno bohudíky dosud mluviti o »vývoji lidového vyšívání«, třeba že nespěje ten vývoj k ideální výši zdokonalení. Tak na př. v Miloticích (v tom slováckém Parýzu) jest vyšívání v rukách několika jen švadlen z povolání, které když ne úplnou, tedy aspoň částečnou účast mají na každé téměř lepší »šatě« vyšívané. V jiných obcích sice, jako Vacenovicích, Ratiškovicích, Dubňanech a rovněž ve Svatobořicích a Mi-stříně, jest vyšívání zaměstnáním děvčat všech, z nichž ovšem jedna s větší, druhá s menší dovedností si vyšívá »obojky«, »fěrtůšky«, »kadle« (na rukávcách). Avšak neujde oku ani méně cvičenému, že toto dnešní vyšívání jeví úpadek proti staršímu.

A přece malé již děti, děvčata, stále malují i doma i ve škole v prázdných chvílích. Když jsem jim uložil, vedle zodpovídání jiných ještě'otázek, aby mi něco namalovali — postaral jsem se o to, aby každý pracoval samostatně, tu mi chlapci podali koně, vojáky, flašinety, ptactvo a p. a děvčata jedna vedle druhé kreslila elementy z výšivek. Děti už mají smysl pro vyšívání. Kde tedy dlužno hledat příčiny dnešního úpadku?

Snad jest to nutná fáze podmíněná vývojem samým — jak míní řed. J. Klvaňa. Než nedalo by se to vyjádřiti určitěji? Vývoj to snad zavinuje potud, pokud zasahuje vývoj v lidstvo vůbec. Lidstvo se vyvíjí á spěje vedle jiných i vzácných cílů také k pohodlnosti. A s touto pohodlností snad souvisí menší zájem pro vyšívání a tudíž i slabší úspěch. Dříve (ne ted.y ani za »starých časů«) všecka děvčata seděla přes zimu