u oken a vyšívala. Jedna chodila ? druhé »na šijačku«. Dříve chodilo se ve fěrtůškách (vyšívaných) i ve všední dny a dnes jest každá ráda, když si vyšije potřebné věci na svátek, spokojujíc se pro všední den jen zástěrkou buď už úplně »holou« neb jen se »scáčkem«. Dříve hleděla jedna druhou »přeštychovat« ve vyšívání a dnes prozrazují lhostejnost. Nejraději by snad byly, kdyby i ve svátek mohly chodit v zástěrkách kupovaných.

Částečně tedy úpadek koře ní vlhostejnosti a pohodlnosti. Avšak nejen kvantitativně, nýbrž i kvalitativně úpadek tento vystupuje.

Kdežto obdiv při pohledu na starší výšivku roste tím víc, čím déle oko patří na celkovou skladbu a ji podrobněji analysuje, uchvátí sice ona pestrost-dnešních »květů« oko naše, avšak ten úžas při delším pozorování se tratí. Dnešní práce jsou mělčí, nemluví tak něžným, uměleckým tónem. Zdá se, jakoby byly výšivky na jarmark dělané, na kvap. Než. práce ty nevypadají lépe, i když se s některou formičkou neb halúzkou dlouho »piple« některá.

Tažme se po příčině tohoto kvalitativního úpadku? Nemají vzorů. Svůj.v rozený smysl pro vyšívání nemohou si děvčata vyvinouti náležitě starými, vzácnými vzory. Pohleďme, kterak škola jinak dociluje vývoje slále kladného a to jen proto, že buduje na plodech práce bývalých učitelů. Ten starý materiál tady chybí. Nemožno tudíž bez základu spěti výše

Sbírati po všech vlastech českých plody lidového umění a je uschovávati ve sbírkách ať musejních, ať soukromých, neznamená imyslím) ještě dovršení té vznešené myšlénky, která byla betlémskou hvězdou všem, kdož s úctyhodnou obětavostí se o památky lidového umění starali a starají. Vždyť ty sbírky jsou sice historicky významné, ale přímého výtěžku neposkytují. Jest to ta hřivna zakopaná do země. Pro ty lidi je to jedno, ať už jim staré »vyšívance« vezmou »páni až z Prahy« a je buď do svých neb musejních sbírek uloží, neb jestliže je sami trhají na jiné potřeby. V obou případech nemají staré předlohy před očima.

A tu nebylo by možno památky uložené jakoby z nějaké c en trály vysílati mezi lid, jemuž byly odňaty, v jiné třebas formě, a nebylo by možno takto podsazovat starým semenem? Nebylo by to snad jen kopírování starého. Vždyť tvořivá děvčata by jistě to »starosvetske« vyšívání přizpůsobila svému novému vkusu. A i kdyby ani jich nepřizpůsobila a nezpracovala, a kdyby se jen držela toho starého »staromódního«, bylo by to vždy lepší, nežli kdyby pomalu odvykala vyšívání vůbec.

Reprodukce tedy starých originálů by jistě vzpružily toto umění. A vím, že kdyby se jen začalo systematicky s vydáváním fotografovaných výšivek z musejních a jiných sbírek, že by se k tomu kroku připojili ochotně snad všicci, kdož mají soukromé, vzácné sbírky. A pak by se mohlo teprve mluviti o celkovém přehledu lidového umění. Vím, že milovníci výšivek mají vedle originálů i fotografie těch kusů, které jim nebyly přístupny (na př. řed. J. Klvana, red. Fr. Kretz).