Rozmanité pěsničky.

Nářek sirotkův. 1. Milý Bože, hody idum, raduje se každý dudum. Ja ze služby na službičku, bo już nimum mamuličku. Mamuličko, tvrdo śpiće, meho hlasu neslyšíce. Kdybyśde muj hlas slyšely, zapłakać byśće musely. Praéele se dobře majum, ale na mě nic nedbajum. Cudźi ludźe se starajum, že pro mě mějsca nemajum. Nestarejće se ludkově, moje mějsco na kirchově. Na zeleným kirchovečku budu se spać jak v lužečku, tam mě větr nedověje, ani slunce nedohřeje.

Výhrůžka. Či jest to polečko neorané? Mojeho tacička zanechané* Orol je synáček ale malo, bo mu se kolečko polumalo. »Vyjmiž to kolečko, dej ho spravič, sedni na kunička a jedź dalij.« »Což vy mě to taéičku vyhuňáce, dyé vy mi tak i tak nic nedavace. Zaberu se na yojnu, budu husar, budu měc butečky se šporňama, zeleny kožušek s beran-kama.«

Milostné. 1. Včera byla nedźelicka, dziś jest smutny džin. Nevid-zělach kochanečka juž cały tydźin. Srdce sobech ustarala, očka sobech uplakala, všicko skrz ćebe. Našlach rozmaryjanka, ůn mi nezašel. Poslalach já do kochanka, ůn mi nepřišel. Když nepřijdze, nech nechodźi, rozma-ryjan pěkně schodzi, pěkně zeleny. — 2. Byl to řeminář*) a ůn měl syna, ten se namuval ceru ze mlyna. Přičinu měli, že jest chudobný, nemohl vyvršeé bohactvi jeji. A matka jeji tomu zbraňovala, rač se utopić, nižby svolila. Ůn se rozhněval a na vander šel. A na tej cestě se ślubo-vali, do dna do roku, že se shledají. A matka jeji psaní napsala, že juž je tydźin, jak ceru vydala. Do dňa do roku vytrvač nemohla, šla pod oblaky a proklínala : »A choč byś ty byl v pekle zavřeny, musiš přijci v tom okamžení!« A matka ceru do domu volala, by šla do domu, by se modlila. »Darme modleni, darmé trápeni, když ja se sužim pro potěšeni.« Jak začinely hvězdy svéciči, slyšela ona popad od kuní. »O Bože, Bože, co to tu jedźe?« Otvírají se vrata oboje. »Jedu, ma míla, jedu pro čebe, poněvadž nemam pokoja v hrobě. Jedu, ma míla, jedu pro ćebe, mušiš opuścić manžela svého.« »A dyć ja ješôe manžela nemam, na ćebe, Vilem, dosavadz čekám.« »Stavěj, ma mila, staň se šnurovaó, čaá mi uchodzi, nemôžu čekaé. ?? muj kuniček, jak střelná rana, ujedźe mi ůn sto mil do rana.« A jak přijeli ? místu za bránu, čekali hośći na jejich svatbu. A jak přijeli prosto kirchova : »Otvirejée se vrata kirchově, pravím podruhy, pravím ponovně (znovu), otvirejce se vrata kirchově !« Dveřa hrobové se otvořily, Vilem s Agneškum oba tam vjeli. Mili rodzice, přiklad se vemče, a vašim dźitkum nic nezbraňejée. Zbraniliśće jim za živa svoje, teraz po smrči pospolu śpijum.