Národopisné drobty z Chodska.

V Klenčí sloužíval na jedněm statku čeledín, s nímž hospodyně mívala ten kříž, že jí leccos nejedl. Že pak na Chodsku starodávném byl a na mnoze je dosud pořadovný stůl, jediný pro čeleď i hospodáře, ve vážnosti, vykládána tato vybíravost ve zlé i od hospodáře i od jiných. Čeledín nedbal toho však nic a kdykoliv mohl, hospodyni i hospodáři naschvál jídla sobě neoblíbeného nešetrně se dotkl. Tak jednou, když ke hrachu zasedli, on přede všemi obrácenou lžicí jej jedl, aby nic na ní nezůstalo. To už hospodáře urazilo. Takový Boží dar hrách ! Jeť každé zrnečko znamenáno kalichem na znamení utrpení Páně, ani dítě chodské nesmí zrnečka hrachu zmařiti . . . »Abys někdy rád hrách nejedl — jen ho mít!« poznamenal hospodář trpce.

Přešla léta. Čeledín se oženil a začal se dívati do svých hrnečků. A přišla léta nová, hladová. Těžko bylo peníz vydělati a ani za peníze nebylo lze koupiti. Rozpomněl se čeledín na bývalého hospodáře, kde nebyla nouze, i přišel prosit na chléb. »Žito není; hrách bych měl!« hlásil hospodář krátce. — »I třebas, strýce, hrách! Hlad je zlý!« vděčně přijímal čeledín.

Hospodář pak mlčky zavedl čeledína na sýpku a začal mu měřiti hrách — obrácenou lopatou do obrácené měřice. »Strejce, co to děláte?« ulekl se čeledín. — »Cos ty dělal, když jsme před lety u nás hrách jedli!« odpověděl hospodář rozhodně. »Ale hlad je zlý, tumáš pro děti!« A usypał mu trochu neměřiv.

Jednou jęren ženich přišel teky za nevěstou a dali mu tám krájet novopečenýho chleba. »Takuvyj mám rád!« liboval si ženich. (Chléb ale mil kančku)! — »Takuvyj máš rád? Ha jéjej! To já tě ho napeču!« slibovala plná radosti nevěsta. »Tu ten má eště houzkou, ten pekla máma, hale dy já peču, to něhdy nebyjvá hani kancka, to huž byjvá celý vo-prato!« »Tak?« podivil se ženich. Podivil se, eště drobet posedil a šel, šel a víckrát nepřišel.

Chtí] chleb s kančkou, nechtíl — já nevím, ale tuto vím: dívěi, kerá nehumí ani chleba pec, za hospodyni jistě nechtíl. >

r (Zapsáno v Újezdě dle výminkáře Vaňka.)