Horňácká svatba.

(S vyobrazením)

Chudý pohorský kraj, těsně přiléhající ku hranicím uherským, v úvalech horských, kamenitých, neúrodných. Všude chudoba, utrpení, soucit a lítost vzbuzující. Postavy lidu rázovité, pevné, kroj rovněž svérázný, odpovídající povaze krajiny, která lidu zdejšímu štědrost svou odpírá. Avšak vzdor této psotě je zde lid dobrý, pilný, bodrý. Je prost cizáckého nátěru, žije po domácku prostě, jednoduše, píseň lidová září zde v plné rozkošné kráse a ryzosti. Nevyhynuli zde ještě literáci, kteří zejména v oboru církevní písně věrni jsou starobylým tradicím. Sem málo kdy zavítá noha cizince, horňáci jsou jako odvanutý jesenní květ z mohutného stromu Slovácka, ale v jádru pevni, nezkaženi, bohati —- dědictvím po otcích zděděným: neporušeným mravem i zvykem.. . Jako vánek dávné báje snáší se v horňáckou ves tajuplná nálada, když v podvečer mariánského sválku po návsi slyšíme harmonie hlasů smíšených, pějících zbožné písně, rhytmem i melodií převzácné lahody. Jak posvátná chvíle!

Avšak i při jiných příležitostech uchváceni jsme originalitou, rázo-vitostí obyčejů a zvyků měrou netušenou. A z té duše si přejeme, aby tato ryzost a neporušenost do nejzazších dálek tu setrvala. Je to vzácný poklad, jímž snad žádný jiný národ v současnosti vykázati se nemůže.

Naši horňáci jsou nejzachovalejším národopisným ostrůvkem slováckým, žijí z chudoby, neloudají se světem, jsou věrni svým chudým polím a skromným chatrčím. Dokud to šlo, živili se příhonem dobytka z Uher. Tu bývalo v těchto osadách veseleji. Některý groš se na trhu vydělal a bylo po psotě. Než pak časem byl tento obchod nadobro zakázán, poněvadž příhonem uherského dobytka zavlečeny sem byly nakažlivé nemoci. Potají některý horňák ještě podloudně převádí dobytek, ocitne se však často proto na soudné stolici, která jej přísně tresce.

A z čeho mají býti živi ubozí horňáei, když bída fičí všemi skulinami do děravých chatrčí? Není tu jiné živnosti, než trochu dobytkářství. Na lukách naroste vonného sena, které se za malý peníz poprodá a z pasek narubané dřevo málo kdo koupí. A co doma v zimě? Je dlouhá chvíle. Pracují lopaty, kolečka, vidle, hrábě a jiné dřevěné věci, které několik hodin daleko nesou na trh, a stržený peníz sotva stačí za cestu, neřku-li, že jím zaplacena práce. Kdyby měli i dřevo kupovati, musili by na svou robotu ještě připláceti . . . Ale prese všecku psotu jsou naši hor-Ďáci bodří, upřímní lidé, kteří jsou spokojeni se svým osudem, jejž trpělivě snášejí a oddaně odvádějí z chudé dlani berně. Na obci vedou život pospolitý. Víže je nerozlučná páska: chudoba a nouze.

Avšak do stínu trudného i i/ota přece občas zašlehnou jasné paprsky a naši horňáci sesmutnělé tváře rázem rozjasní. Umějí se srdečně roz-