Potíž bývala s oběma, chtěli-li jsme oba nedělní »hejtáky« něčím uctíti. Nutila někdy lidskost, zvláště v zimě za nečasů, aby se dalo starým žaludkům něco pro zahřátí. Ještě spíše dal si říci Jirka. Melt" on na snadé odplatu. Bez té nepřijal také nic, třebas byl jen zbytek od jídla. Příště přišel s potutelným smíchem hned ve dveřích a z pláště vyndával dvě vejce, to že je za to a za to, že to bába posílá a on že to jinak »pří-mout« nemůže, protože »měl potom dobrou honbu haž do Draženova«. Luženský neměl už z čeho opláceti. A tak přinutili-li jsme ho jednu neděli, že něco pojedl, druhou jisté nepřišel; musili jsme ho pozvati, až byla zase zima, aby se šel »vořít«. Na »vořití« šel, protože tepla z cizího neubylo. A tak bych mohl o obou dlouho a mnoho povídati, ale co sám jsem při těch starých kamarádech cítil a zažil, toho vypověděti nedovedu. Vzpomínám na ně pokaždé, když vzpomínám na své drahé Chodsko a vzpomínám často, když přebírám se v zapsaných zbytcích a svědcích staré chodské povahy. Oba zachovali z ní několik silných rysů, každý po svém. A ten nejsilnější a nejvzácnější? . . .

Král v pohádce musil umříti, že mu poslové po celé zemi nenašli košile se spokojeného člověka. Na starodávném Chodsku byli by jich našli víc a jistě aspoň dvě: jednu v Draženově u chalupníka Jirky, druhou v Luženicích u pláteníka Jana.

(S 9 vyobraz.)

Známe je z kancionálů, různých knih dějepisných i lékařských, z odkazů v knihách podílčích; zachovány jsou více pérem a štětcem, jen na vesnici zachovaly se sporé zbytky kroje domácího, kde nepodléhá tento rnodě, ač i tu z doby nejvýše ze 200 let posledních. Roztomilé ty čepečky selské, vyšívané šátky, pleny, fěrtochy se svými ozdobami z říše květin a ptactva, hotovily se většinou sice po vesnicích, ale i v městě, a má tudíž i ono díl svůj na těchto výtvorech umění lidového.

Městskou společnost v jejich úborech poznáváme, jak již řečeno z obrázků v kancionálech. Věk 15. v Ml. Boleslavi představuje v kancionále latinském obrázek staročeského posvícení, škoda, že zachoval se jen levý okraj, větší část jest vyříznuta. Zbyly osoby, které stály kolem tančících: Roztomilý panáček s hlavou nakadeřenou, v krátkém kabátku zeleném, na prsou vystřiženém, aby bylo viděti košili červenou s krajkou. Spodky přiléhají těsně k nohám, které zdobí střevíčky s přeskami. Za ním stojí mladíci v pláštíku různých barev, v kloboucích barevných tvaru okrouhlého, jeden s vysokou střechou do špičky. Stranou perou se — ani staré posvícení nebylo bez praček, — dva výrostkové, drží se za uši a měří se pěstí. Jeden jest bos, v kalhotech po kyčle a ne výše,