Když je se svým hotov, aby nezahálel, z dobré vůle chová děti. Obírá se nejraději nejmenšími a vykládá, takovým ublížiti že je velký hřích, čas od času obejde své děti, poptá se a prohlédne, jak se daří, kde co schází a to na zboží i na srdci a všude napravuje a rovná. Zkušenost ze světa i lidí i písmo brává tu na oporu svého slova s prozřetelností a s jistotou i s citem, že člověk s úctou se diví, kde to vše nabrala a zachovala ta hlava prostá, při tuhém boji o chléb. A dobré oko, hluboce přesvědčivé, i h'as měkký, volný otcovské péči pomáhají. Nezapomenu, jak mi zněla kdysi slova jeho synu, aby ujímal se sirotků po bratru aspoň radou a trestáním. »Pomáhejte si nésti břemena života a tak naplníte zákon v Kristu!« kázal na konec vetchý stařec hlasem plným rozechvění jako prorok.

0 něžné moci starcova slova i činu ať svědčí hlas maličkých v této neblahé příhodě. Děti hrajíce si nasedaly na vůz na dvoře, poloplný slámy. Jiné dítě dole v nerozumu slámu zapálilo. Než přišla pomoc, děti popá-leny a nejmenší, běhounek, jenž sotva uměl choditi, nejvíce. Ty popálené utišil jen náš »děrek«; nechtěly býti po čas léčení než u něho a toho maličkého »lazárka« z pouhé čisté lásky lidské takřka jen na svých loktech choval děd řadu dní i nocí, až sám klesal. A tak sloužívá to ustarané spokojené srdce rádo bližnímu, kde a nač vystačí, bez hluku a chvály a bez odplaty i vděčnosti. A co mu zbude, slouží Bohu. Služeb Božích v neděli a ve svátek nevynechá, děj se co děj, nezabrání ani cesta daleká, ani horské nečasy, ani občasná stařecká mdloba. Nevážnosti k víře je nepřítelem nesmiřitelným, jako i náboženského pokrytectví.

Novověké pustnutí starodávných chodských mravů a zvyků káře, kde najde ohlas, se spravedlivým rozechvěním; kde vidí, že marno mluviti, mlčí, ale pohled jeho bývá tu zasmušilý, trvalý a nejpřísnější, jaký jsem kdy v jeho oku vídal. Velmi mne zajímaly a často napínaly schůzky, jež oba moji starosvětští kamarádi spolu — a já třetí s nimi — u svých lidí ve svátek po službách Božích mívali.

Na těchto hejtách vlastně po dlouhých časech oba se znova seznámili a s velikým veselím dohodli se, že bývali za mlada soky. Jen že osud rozhodl, že brzy přestali býti soky bez boje, an vítězství odnesl jiný, třetí' . . . Luženský věděním měl nade Dražinovským převahu. Cítil to často sám, ale nedal na jevo, leda že soucitně a dobromyslným širokým výkladem doprovodil naivní otázku Jirkovu, hledě mu býti učitelem světa i písem. Prosté Jirkovy víry, vyznávané jen dětskými modlitbami mateřskými a růžencem — v >knížkách říkat« Jirka neuměl — vážil si Luženský tím víc, že viděl jej »podle Pána Boha žíti«.

Na povzbuzenou udělal mu všelijaký výklad z písem, dokázal slovo své zkušeností ze světa, a Jirka s radostí poslouchal a kýval. Takové výklady splácíval pak Jirka starému druhovi všelijakou švandou, kterou kde právě prožil nebo viděl a slyšel. Jirka rád se zasmál sám a rád jiné veselé viděl, ovšem jen ve všem »dobrém«. Luženský pláteník žertu rád se tiše usmál, ale sám žertů nevyhledával ani nepěstoval; byl povahy vážné, jako vůbec vídati u Chodů starších.