nazvaného Jirka a oba zase po čase novém dostali sestřičku Manku — leda že bylo více chování a víc krkův. A nezměnilo se mnoho, když po mnohých letech Martin i mladý Jirka začali chovati sami své maličké. Mariin dostal chalupu, nebránilo starému nic, že nebyl Martin vlastní — Jirkovi na jinou pomohli a pro své hospodářství koupil starý Jirka jinou větší: to všecko z těch prázdných rukou a jejich kamenných mozolů. A na větším bylo už prý zase snáze! Jirka zatím sestaral, musel ulevo-vati, musel i s vycházkami do města přeslati, ale za to dorostla dcera Manka a s odhodlaností a vytrvalostí mužskou vděčná dcera oplácela a oplácí dosud, co »malý« otec »velkého« pro děti udělal. Manka nyní vypomáhá celé léto u většího sedláka, za to »dostane jíst«, každý den kus jetele nebo trávy pro krávu, na zimu pytel pšenice. Při tom může zaskočiti, když třeba, domů, potřebují-li čeho sestaraní rodiče. Letos už nepotřebuje než tatík. Matku oplakali. A ten tatík — nohy už prý nechtějí choditi, ale ruce přece nepotřebují zaháleti. Stařec Jirka našel si ještě zase práci a výdělek, tluče hromádky kamení na silnici. A tak prý jim to jde tak pěkně — Manka by se mohla vdávati, léta má a ženichy laké, ale sama se bojí, aby jim to někdo cizí nezkazil. A vyhledáte-li Jirku při jeho díle, je vesel, jako před lety býval, je spokojen, jako vždycky býval. Usměje se na vás, nestěžuje ani na plat, ani na dílo, na léta ani na cbábnoucí údy, nestěžuje jako nikdy nestěžoval na nic, je spokojen. A Luženický spokojenec? Při svém »snazším živobytí« půl století vozíval — na trakaři trh od trhu a ves ode vsi v kraji několik centů dobrého starodávného zboží, snášeje všecku krušnost toulavého života brzy v šatě propoceném, brzy v promoklém, o nestejném a nepořádném stole i loži, často o hladu i zimě. A žena, kterou si Jan našel za oželenou Manku, putovávala tak s ním osadu od osady. A když mu synové odrůstali, brával je s sebou a uvedl je mezi lidi. Dva ve světě nechal; pomohl jim na pěkné živnosti. Jednomu předal živnost děděnou, dvě dcery vdal na chalupy do sousedních vesnic, třetí, jež si umínila nevdávati se, odevzdal tolik, aby na chalupě sestřině, kam se z dobré vůle na chléb i na dílo dala, nebyla břemenem, nýbrž svědomitě pracujíc a šetříc aby do smrti neměla bídy. A to všecko vydělaly ty holé dvě ruce lomozící se po světě trakařem zboží, to zachovala dětem tichá, ale bezměrná láska k nim, nutící utrhovati ústům každé lepší sousto, životu každou pohodlnou chvíli.

A také Luženského neslyšeli lidé žehrati nebo reptati. Když mu Pán Bůh vzal syna nejlepšího ze všech a v něm pěti malým vnoučatům tatíka, rozplakal se a oko mu zvlhne při vzpomínce ještě dnes, ale jediným slovem nezareptal a nezareptá. Jeho trakař strhl jej ještě víc, než Jirku jeho pluh. Své roky nad sedmdesátku žije již v častých chorobách, ale ne bez práce. Žije sám a sám v tichém ústraní tmavé ehalupnické »vejmluvnické« světničky; sám si vaří, sám si pere, sám si obydlí své poklizuje. Celoroční svůj příjem napočetl mi na 37 zlatých. Když postřehl v mém oku podivení a soustrast, napravoval mé mínění: »Bídy nemám ! Práv jsem každýmu a na svátky dopřeju si i kousek masa.«