K živobytí po jeho vlastním soudě snazšímu mu ten kraj dopomohl, ale o Hanu jej připravil dávno dříve, než mohl na založení manželského štěstí pomysliti. »Tak jsou ženy!« říkával. »Sešel jsem jí s očí, sešel s mysli. Ale co, já potom zase přece dostal ženskou a jakou ženskou!« Krok za krokem chodívala s ním a pomáhala vydělávati a schovávati. A Hany ani Jiřík nedostal, aspoň ne hned; provdalať se mu za jiného. Ale trpělivý Jiřík umínil si: »Když ne Hanu, radši žádnou!« A osud té pevné vůli jeho pomohl, že po několikaletém starém mládencování dostal přece Hanu — vdovu. A tu začíná nejdelší, prostá, ale zajímavá kapitola o životě i povaze obou našich reků. Pravím prostá, snad až tuze prostá na to, aby zasloužila paměti písmem, ale je to život, skutečný život starodávného českého člověka, dílo opravdové starodávné české duše. Jirkovi přinesla mladá vdova Hana po prvním muži nádavkem ke všemu štěstí manželskému pěkného černookého synáčka Martínka a půl chaloupky. Jiřík také nebyl »prázdný«. Poslední léta mládenectví byl už při rozumu. Místo dudákovi do kované »předniee« házíval groše do starého sáčku, jejž měl uložený v maštali na palandě, kde spával, pod poduškou pod hlavou. Schovával a schovával a že schovával stále, přirůstalo i z mála, takže mohl Jiřík do Haniny chaloupky přivésti hned na počátku »půl živobytí« — krávu. Martínka s kravou vzala si na celou starost Hana a Jirka pustil se za výdělkem do města. Nádenničil u měšťanů, kteří se obírali hospodářstvím. A že je Jirka poctivec od slova a činu až do posledního kouknutí, prali se o něho yšude a dopřávali mu výdělku i když polní práce nebývalo, jen aby si jej na statku zachovali. Tak se trmá-cíval milý Jirka více než půl století v zimě v létě, cesta necesta, denně ráno z Draženova do Domažlic a večer z Domažlic do Draženova. V plátěném pytlíčku nosíval si krajíc chleba, z něhož byl dopoledne posnídálek, na poledne oběd, k večeru svačina: ten suchý chléb tak všecka ta léta! K večeři schovávala mu »bába« (tak své Haně vdově žertem dobromyslným říkával) něco lepšího: škubánek, dolek černý jako uhel, kaši rýžovou nebo pšenovou, v létě mléko a tvaroh v mléce rozdělaný a co bylo na starodávném chudém jídelním lístku chodském. Proč si ten chléb při tom dření v poli aspoň nenamazal, proč si nevzal i s sebou kousek tvarohu? Bylo obojí doma! Jirka se na takovou radu jen usmál, jako se smával, když přicházíval za krutých nečasů, že došel živ a zdráv, pokývl si dvakrát třikrát a dodal: »Houbě začni hovit a hnedle nebude do ní, co mít muší!« Od krávy »bába« našetřila, že v sobotu nosíval Jirka k městu hezkou hroudu másla a několik liber tvarohu, ano, mnohdy nosil Jirka za tuto bábinu úsporu z města víc, než sám za celý týden za svou práci. A bába obojí opatrně schovávala: napřed drobné do hrnečku v mísníku, »ty větší« do punčochy v truhle, a až bylo víc, opatrně, aby nikdo nevěděl, »pučili«. Jak »hutnila« »bába« »skovávat«, svědčí nejlépe přiznání Jirkovo, že jednou od nového roku »do Vavřence« »hudělali od krávy« sto zlatých. Toho však nedovedli ve vsi než u Jirků. Říkávali závistiví, že Jirkova kráva má lepší časy než on sám. Tak míjel u Jirků den a týden a rok, míjela léta a nic se nezměnilo, ani když Martin dostal bratříčka, po tátovi