Předchozí 0084 Následující
str. 67

máhala zákonem návštěvy pilnější. Jen jedné zkušenosti pohunecké si Jiřík do života dalšího neodnesl: klíti na pastvě se nenaučil. A když povyrostl za pacholečka a potom za pacholka, málo k lepšímu se změnilo. Chodil po službách dále a na těch službách dřel se dále od ranního šera do večeia a do noci, o soustu přeprostém, o mzdě přeskrovné. Masa nemívali na starodávném stole chodském, leda o svátcích a poulích, kromě toho jen kousek uzeného býval v zimě a to jen v neděli. A »služby" mívali jen aby se obuli a oblekli a snad, jak na chasníka patří, podle času se i rozkurážili. Mívali pacholek 29 zl. šajnů na penězích, k tomu 1 zl. nadávku, 6 loket šerky na kalhoty a kazajku, 4 košile plátěné, 2 tenké ke svátku, 2 tlusté, 2 zástěry. Ale staří neuměli stýskati a taky ne náš Jiří. Nenaučil se tomu z mlada a neuměl toho po celý život. Jen když oděl statné své tělo, aby se líbilo děvčatům pěkným, jako byl on sám, a ta prý tenkráte také ještě »tak netrpíla na parádu«. »Vopravdu« však zalíbil se Jiřík jediné a jediná »vopravdu« líbila se jemu: Hana z Luženic. Pohříchu líbila se Hana zároveň jinému — a komu to ? Nikomu jinému než našemu druhému reku, Janu Luženskému, jenž byl u veliké výhodě, že měl Hanu na očích, doma. Hle, ustaraní naši přátelé objevují se v této kapitole života soky. Leč než povíme o jejich boji a o vítězi, třeba ohlédnouti se ještě nazpět na uplynulá léla Luženského. Na růžích ustláno také neměl, ale proti Draženovskému byl vychován přec o mnoho lépe. Nenarodil se ani v podruží, nýbrž na chaloupce, která měla i nějakou dlaň políčka a loučky, aby bylo doma mléko a na chléb. Otec chodil do kraje; odvážel z Chodska plátno a po kraji, kde lnu nepěstovali, rozvážel i s jiným zbožím. Nebýval sice doma po celý rok, leda na krátký čásek na žeň a v zimě při masopustě, kdy po zboží bývala menší poptávka, ale za lo z kraje přinášíval peníze a — zkušenosti! Že nebylo tak zle o krejcar, nebylo třeba ani takového strádání a přepínání sil nedospělých, a že poznal otec Janův mezi lidmi, čeho víc třeba pro život, nebránil synkovi, ano pomáhal, aby v letech školáckých opravdu školákem byl. Chodil sice Jan do školy také jen »šest zim«, v létě také pásal a pomáhal v živobytí, ale ty zimy vychodil přece, že se naučil čísti, trochu psáti i počítati. Pravím výslovně trochu psáti. Houževnaté šetření groše na Chodsku starodávném nedopřávalo ani v rodinách, kde písma chová-vaíi, vydání na psací potřeby. Nejhorlivější žáčkové, kteří vší mocí chtěli přece psáti, nastřápali si hadrů — ani těch se jim nedopřávalo, poněvadž hadráři za ně dávali »důležitější« potřeby na šití — hadry nosívali až do papírny kolik Jhodin cesty a za ně dostávali papír. Brky na péra vytrhali houserům, o ty by nebylo bývalo zle. Pan kantor jim je »vypravil«, vraceje jedno za dvě. Kalamářem bývala zhusta půle skořápky z vejce, inkoustu do ní nadělali si z rozmělněného uhlíku, ve vodě rozmočeného. A popsal-li žáček arch papíru, bylo vždy vády, že »už zas« chce jiný. Kdo by se tudy divil, že za takových časů i náš Jan byl rád, že jenom »drobet husnil«. A ten drobet stačil mu, aby nemusel doma po službách, nýbrž do světa se pustil hned, jakmile škole odrostl: »chodíval s otcem do kraje«.


Předchozí   Následující