Kromě prsou mateřských nepoznalo nemluvně jiných sladkostí, kromě matčiny ukolébavky neslyšelo jiné hudby, kromě pohoupání na klíně mateřském nemělo pohodlného odpočinutí. A ten prs, ta matčina píseň, to pochování — vše to bylo tak vzácné, jen tak úkradem, často jen záhy za svítání a pozdě večer! Po den celý taháraly se s nim děti starší po pastvách, musel útlý žaludeček zvykati o cumlu nacpaném rozmočenou »calatkou«,*) druhdy i bramborem, místo písní slýchával i pláč nedospělých chův, jež zvláště za rozbouřené přírody chování i pasení nemohly podestáti, místo mateřského pohoupání bylo bolestné tahání pažemi nedospělými nebo tvrdé poležení na tvrdé zemi, na dešti i na slunci. Jindy brávala ho matka s sebou do pole. Koš na zádech, dítě na loktech — tak je vídáváte podnes mnohé, ty hrdinky mateřské lásky z lidu. Když dojdou do pole nebo do lesa, shodí koš a povalí jej na zemi a maličký má postaráno o kolébku, při nejhorším o střechu proti úpala slunce nebo i proti dešti. Zpátky jde to zase tak, jen že váha na koši činí citelnějším i sladké břímě maličkého . . . Žíly nabíhají, tváře rudnou, pot se cedí a ruce dřevění . . . No, ještě krok a krok a budeme doma. — — Po-divno, jak mateřská láska sílí. Stálo to přece za to: srdce mateřské a dětské byla si tu blíž, třeba k sobě nemohla pro pilno, mateřská starost má spokojenější hodinu: maličký je na očích. Tak bylo i s naším malým Jiříčkem, dokud byl »ďíďátkem«. A když shodil čas z tužícího se tělíčka peřinku, všecko se zas ještě přitužilo, zvláště jakmile Jiřík poprvé ukázal, že kam jej napřed tahávali, může už doběhnouti sám.

V této době poznal a záhy naučil se náš běhounek sám, co dělají děti na Chodsku, aby darmo nejedly. A záhy (ještě dlouho se po něm ve škole neptali) pobíhával sám za stádem husí a tahával se sám s menšími, jako nedávno starší s ním. Hrubá »pačesná1' košile, ještě hrubší plátěné kalhoty, čepice s beránkem, v zimě v létě stejná, na hlavě, pršelo-li, pytel přehozený přes ramena, to byla v ta léta jeho »vobleč«; tělo kostnaté, tváře červené zdravé a nohy na pastvě do tmavá opálené, se starou zaschlou špínou, že »by moh' na ně řípu sít« — to doplnění zjevu pro věk, jemuž říkají školácký !

Školákem opravdovým byl Jiří jen v zimě, někdy v době »po Martině do Jiří«, když se nepásalo a to ještě nepotřebovali-li ho jinam. Když se líhla první housata, nastával mu počátek prázdnin. Slabikáře asi neroztrhal ani jediného, aby se z něho naučil za »ty zimy«, jež do školy chodil, tolik, co by zase na pastvě přes léto zapomněl. >Chce se jíst!« odbývalo tenkrát školu obecně a »ostrý kámen« **) Jiříkův a touha po svobodě utvrdily hocha v té zásadě, že se mu po škole nezastesklo ani nikdy později v životě.

Taková byla Jiříkova školní léta: byl husopasem a pohunkem, jako bývali za jeho časů skoro všichni »školáci" chodští a jako jsou tam na mnoze ještě podnes; a bylo by jich i dosud víc, kdyby se škola nedo-