Dva spokojení.

Jsou dva — ale shoda zvláštních okolností sama vpravila je za jediný rámec. Předně hned ta vzácná ctnost, spokojenost, zdobila ty mé dva starosvétské kamarády tak, že ve světě novém nevídati. Oba si oblíbili, když přišli do let, jedinou dívči, oba scházívali se u nás co neděli po službách Božích .»hejtu« a dobře si na těch hejtách rozumívali. A vzpomínky steré a milé upomínají, abych ještě řekl, že oba starce ustarané zamiloval jsem si já, tenkráte mladík, jako přátele a sobě rovné! Ale kolébka každého z nich jinde na Chodsku stála a život od kolébky až do pozdních šedin každému jinou, zcela jinou drahou se šinul.

První, jemuž dali na křtu jméno po slavném vítězi nad lítým drakem Jiří, narodil se v první čtvrti XIX. století v Draženově, druhý, Luženičan, o něco starší, dostal jméno po kazateli Jordánském. A tak se mi zdá, když celý život obou nyní pozoruji a srovnávám, že každému z nich právě z patronovy ctnosti něco zvlášť dáno. Draženovský udatně a spokojeně potýkal se až do dnů stařeckých s drakem nezdolným — úmorným dřením o černou, suchou skývu chleba; o svět se nestaral. Lu-ženský poznal svět, odnesl si z něho naučení mnohá, jež i s jinými rád sděloval, ký div, že jej vídaná pohoršení svádívala, aby si i zakázal. Ale přehledněme jejich životní dráhy za každým celou! Na nich teprv dostanou se vlastnosti obou do pravého světla.

Milý Jiří! Co měl na světě, pokud mu říkali Jiříčku? Měl, co mívaly a co tu a tam posud mívají chodské děti: krušné dětství, krušnou přípravu na krušný život. Že se narodil Jiříček v »podružstvě« a tatík s matkou měli jen po dvou dělných rukách, míval Jiří už hned v kolébce (vlastně po chodsku měl bych říci: v hejčedle) té krušnosti ještě víc.