Kostel v Bedřichovicích. (Podlaha, Šittler, Soupis III. č. 7.)

skrblíme a že se nepatrné dosud porozumění a smysl, vůbec zájem pro nutnosti národní v tomto ohlede mezi širšími vrstvami našeho národa jeví.

Nejvzácnější poklady nejstarší kultury naší nám unikají a my s bolestí díváme se na ně ve sbírkách cizinských a nemáme ani dosti odvahy říci světu: To jsou věci naše, to je kultura československá.

Poznali jsme to na výstavě Budapeštské a jinde a nejnověji máme zkušenost o tom z výstavy světové v Paříži, kdež Maďaři ve vlastním oddělení památky lidové kultury československé, která ve velikosti krásna a rozsahu neměla v Evropě konkurence, za své kuráž měli prohlásiti a nikdo proti tomu na místech kompetentních neprotestoval; jen doma, jak obyčejně, jsme si po tichu hezky tu a tam v některém časopise postěžovali.

Kdyby naše musea měla tolik zajatých důkazů maďarské staré kultury jako mají musea maďarská československých zajatců, navrhoval bych, aby se tu stala výměna; totiž poctivé vzájemné propuštění zajatých do vlasti jejich. Jsem přesvědčen, že návrh můj nebyl by přijat.

Mám jen přání, abychom se u nás polepšili, groš »nestískali« a co se ještě dá, rychle, dokud pozdě nebude, pro svou chloubu vykoupili.