Pověsti z Nasavrcka.

Vo pokladu. Sedmdesátiletý Syrovec z Kvítku vypravoval: Dyž eště má maminka byla mladý ďouče, pásla jednou v Dolečkách kozy. Jak tak chodila mezi těma kamenarna, co na vobci lézej, uviděla na kři lískovej voříšek. I utrhla ho, ale von ji upad na zem mezi to kamení. >I to tě tam taky nenechám,« povidá si maminka a rozhrnuje rukama kameni. Jak tak to kameni vodhrnuje až na hlínu, najednou řinuly se ji ze zemně samý zlatý peníze. Tu hned vona nastavila pasinku, a ty peníze ji pořád tekly do ní. Tu na ní křikla holka Nevečeřalova, co pásla vedle: »Co pak to tam děláš? Poď už!« Jak to křikla, peníze se ztratily do zemně, a maminka vohluchla. Dyž vstala, mněla h ruce jeden zlatej peníz, za keřej dostala ch Chrudimi padesát zlatejch. Ale vod tej doby byla hluchá až do smrti. — Povidaj lidi, že dyž takovej poklad někdo najde a jinej na něj křikne, a von zaseje do zemně se ztratí, tak že ho zaseje z tej rodiny najde někdo až h devátým koleně. Já se to nedočkám, škoda.

V o můře. Jednou, už tomu je moc let, říkávala to hnedka nebožka maminka, pámbu ji dej lehký odpočinuti, žila tady h Bratroňově jedna vdova a ta mněla syna, a na toho hocha chodila můra. Hoch chřad víc a víc, máma ehodila po bábách vo radu, báby radily to i vono, ale pořád to nic nepomáhalo. Jednou jedna bába ji řekla, že jako až zaseje ta můra na syna přídě, aby von řek: »Už mně nechej a zejtra si k nám přiď pro hrách.i H noci můra přišla zaseje a hoch ji to řek a můra se ztratila. Druhej den přišel k nim starej Doležal, co zvostával (ch) chalupě zausí (za vsí) a prosil vo ten slíbenej hrách. Ale máma vzala koště a jak vám ho řezala, tak ho řezala přez celou ves až do jeho boudy zausí. A starej Doležal ji eště pěkně poděkoval, a vod tej doby mněl hoch její pokoj a starej Doležal už nechodil lidi cucat. (Vypravovala babička Řeháčkova.)

Vo prašiucoj. Tak jim jednou šla stará Breberka vo půlnoci do Vížek. H máku u Podlejšťan uviděla se pást bílýho koně. I zavolala sta-rýho Vaňuru, co zvostával hnedle na kraji, a nabrala si plnej klín kameni, že budou na koně házet, aby ho z máku vyhnali. Dyž vzala první kámen do ruky, a chtěla hodit, zdvih kůň hlau a šel k Prostějovu. Dyž ušel kousek, udal se černým, a dyž přišel ešté dál, uďál se vohněm. A do rána jim Licku statek ch Prostějově vyhořel. Lidi říkaj, že to byl starej Synek, ale veřej, to byl prašiuec. (Vykládal starej Malina.)

Vo strašidlech. Jednou šlo několik ženskejch z Pekla do Vobo-řice. Dyž přišly u Vochoze k tej hrušce, co tam stoji, uhlídaly tam padesát koček a mezi níma černýho kocoura, kerej mněl voči jako jiskry. Dyž ženy přišly blížejc, řek kocour lickým hlasem: »Nejni tady maňour Petrů?« Dyž to ty žencký slyšely, lekly se a utekly. Lidi říkaj, že přej ten černej kocour byl sám satan. (Vypravoval starej Švadlenka.)