V posledních letech třicetileté vojny nastal spor o hranice nebo-li o meze mezi panstvím opočenským a panstvím skaleckým. Byl to patrně nejen následek nevzdělávání půdy a pokleslého hospodářství, nýbrž následek úpadku právních názorů a smyslu pro zákonitý pořádek jako namnoze jinde ve vlasti české.

Z té příčiny, aby meze Qpět byly zjištěny a vytknuty, dne 28. srpna r. 1647 »na poručení urozeného a statečného rytíře pana Jana Rašína z Rýzemburka, hejtmana panství opočenského, prohlídnuty a změřeny louky a porostliny na kruntu jeho ekcelenci,*) náležející k Vopočnu, v lese i také podle téhož lesa Vochoze, v hájemství kamenickém a doma-šínském.« Těch luk a porostlin, užíval někdy dobré paměti nebožtík pan Jiří Vostrovský a na Skalce »i také poddaní jeho ze Lhotky, z čehož vrchnosti opočenské žádný plat nevycházel . . .«

I bylo podle vyměření, jež vykonal Matěj, polesný panství opočenského, zjištěno, že pan Jiří Vostrovský a na Skalce a poddaní jeho ze Lhotky skrze mnohá léta beze všeho vrchnostenského poplatku 206 '/,> provazců**) luk a porostlin užívali, nyní ale uznáno, »aby týž statek ska-lecký a poddaní ze Lhotky ročně z takových do důchodu 4 kopy 40 gr. platu platili.«

A z toho nastala rozepře mezi prve jmenovaným hejtmanem panství opočenského a urozeným a statečným rytířem panem Mladotou ze Solopisk a na Skalce, jenž toto panství držel po panu Vostrovském. Pan Mladota nic podle nového vyměření uznati, ani ze sporných pozemků platiti nechtěl, zastávaje mínění, že ty pozemky od nepaměti ku panství ska-leckému náležely.

Mezitím našli se tři hodnověrní svědkové, totiž Jan Krejčí, rychtář z Kamenice, Jan Ježek z Bačetína a Petr Kuchař, hajný z Nelřebí, »že ta rolí, kterouž Matěj Menčíků ze Lhoty z panství skaleckého užíval, jest grunt náležející k panství opočenskému a že cesta pozemky obojího panství naskrze dělí.« To vše dne 7. července 1648 na rathouze města Dobrušky závazkem stvrdili. Tu opět bylo činiti o kus porostliny, o kteréž pan Mladota mínil, »že by grunt jeho dědičný býti měl a zpozoroval se z něho platiti.« Však proti tomu našli se dva svědkové, totiž Jan Krejčí, rychtář kamenický a Jiřík Moravec, hajný z Domašína, Ti pravili, »že by toho povědomí byli a že se dobře pamatují, když jednoho času dobré paměti urozený a statečný rytíř pan Andreas Nejman z Ryglic, auředlník panství opočenského a frimburského, a urozený a statečný rytíř pan Jiří Vostrovský a na Skalce na takové meze vyjížděli a je vykazovali, nemajíce mezi sebou žádného sporu o nic. Kudy jeli a šli, na to ti dva jmenovaní v hrobě, tak jakž to práva mezní ukazují, na Božím umučení přísahu učinili, a to u přítomnosti lidí poctivých, rytířských i prostých, vše zejména zapsaných. A po přísaze hned vykazovali a vykázali nejprv