přes vodoteč až k roli, kdež po levé ruce grunt ke Skalce a po pravé grunt Jeho Excell. až k lípě a dolu Dobružských jest. Odtud spátkem na to místo přijdouc, kde hrob byl, do lesa cesta dělí po pravé ruce les pana Mladoty a po levé les Jeho Excell. (cesia dělí [sic]) a kříže z vobojí strany až k vohradě, a ta náleží panu Mladotovi. Podle té vohrady po meznících ven z lesa po pravé ruce jest chalupa. Pod tou chalupou mez děli. Ta náleží ke Skalce. Po levé grunt k Opočnu (»Vopočnu«) až na cestu vozní, tou cestou nahoru po Netřebě (?) jsou meze. Dělí všudy po pravé grunt skalecky a po levé k Opočnu, až do rohu na cestu pioti Lhotě, k chalupě. O té též svědčili, že jest na gruntu Jeho Excell. náležející k Opočnu (»vystavena« v čistop.). Odtud cestou nahoru sázeno jest kamení prostřed cesty až k lesu, a tu žádného sporu o nic nebylo . . .«

Když však roku 1649 v měsíci říjnu opočenský pan hejtman Rašín chtěl chalupu 'osaditi, tu pan Mladota svým poddaným poručil chalupu »do kruntu všecku rozházeti«, což se tak stalo dne 23. a 24. října. Nový osadník chystal se přijíti dne 25. toho měsíce. Nařízené rozházení čili poboření chalupy, jež konáno po dva dny, stalo se tak důkladně, že i dříví všecko i ploty přes cestu odklizeno. Dozvěděv se o tom pan hejtman Rašín, »ráčil poručiti« — píše ve svém o té věci protokole po-lesný panství opočenského Matěj Chudej — »to nám níže podepsaným vyhlídnouti, kdež se našlo, co jest bylo štípí při té chalupě zrostlého, totiž jabloně dvě sťaté, třešně tři sťalé, slíva jedna sfatá a co vykopáno jest, našlo se dolů, kde stromoví stálo 33. To všecko jest odtud uklizeno ; jen kde kamna byla, zůstalo kamení. Toto osvědčení stalo se 25. oktobris léta 1649 u přítomnosti Jana Krejčího, rychtáře z Kamenice, Martina, syna hajného z Netřeby, Vávry Jiráska z Netřeby, Jana Holuba z Netřeby, Jíry Pavlíčkova z Spáleniště.« Podepsáni pak jsou Tobiáš Žlutický, písař důchodní, Martin Filip, purkrabě mladší, a Matěj Ghudej, polesný, jenž o celém případě učinil sepsání tak jasně a důkladně, že písař Tobiáš neměl čeho opravovati ani doplňovati. Obojí spis, Matějův koncept a Tobiášův čistopis, psán jest na pěkném papíře, jako pergamenu, ;enom jest papír pro čistopis o něco bělejší.

Tu máme celého opočenského sporu o meze zauzlení dosti povážlivé. Nám však tu neběží o právní — arciť dosti jasnou — stránku toho-sporu ; vidíme tu zvláštní zjev při tomto processu. To jest přísaha v hrobě. »Přísaha mezní v hrobu neb pod drnem< jest předmětem velice zajímavé rozpravy, již podal v tomto časopise na veřejnost jeho redaktor Dr. G. Zíbrt, načež hned z předu zde ukázáno. Naše zpráva jest, pokud víme,, jediný posud na veřejnost se dostávší doklad o opravdu vykonané přísaze v hrobě — z minulosti českého lidu v naší vlasti. Odkazujíce čtenáře své na poučnou rozpravu p. redaktora, neváháme za příčinou srovnání, jak tu právní formule, jak ji r. 1600 místosudí království Českého Jakub, Menšík z Menšteina sepsanou na veřejnost vydal, zachována jest — podati slovo za slovem věrně, řekněme protokol o celém postupu toho důležitého výkonu o skoro 50 let později po sepsání Menšíkovu.