Pavla Křížkovského význam v lidové hudbě moravské a v české hudbě vůbec.

Jest okamžik v hudebním skládání, kdy se zdá, jak by z mysli myšlenka zrovna jen vypadla. Přijde nevolána, nehledána, bez ohlášení. Oživuje improvizátoru prsty a perem zachytiti sotva stačíme aspoň mizící její sledy; celé tělo jest pod její mocí kouzelnou. Myšlenka tak celá, hotova, v každé částce jasná — zrovna jak by vám vnuknuta. Vždyť práce, přemítání vás nijak nestála. Čím více takových okamžiků, ve kterých jest duše skladatele přeplněna myšlenkami, tím větší důvěru má skladatel ve svoje skladatelské povolání. A jest té důvěry sama v sebe třeba; nadejdou i doby prázdnoty mysli, všednosti myšlenek, jež skutečného skladatele naplňují hrůzou a strachem, jenž s nešťastným zmítá. Než očistí svou duši od povrchního šumu na duši, trvá to někdy dosti dlouho! Jaká radost, když pak zase vynoří se motiv jeho vlastní a dobrý! Svoji myšlenku pozná skladatel mezi tisícem, svoji v té délce, dokud má na sobě příznak absolutní původnosti. Pokračování její, to třeba po pravdě pověděti, vine se již buď podle obrazu původní části neb dle potřeby jiného typického obrazu — do určité délky i určitého rázu. Zpěvná Adagia žádají vyvinutých, dlouhých nápěvů, moderní skladby spokojují se s krátkými, příznačnými motivy. Takovému motivu dáváme růsti po typických obrazích písní, skočnému motivu po obrazu toho neb jiného tance.

I v naší písni vyvinulo se mnoho typických způsobů prodlužování původní myšlenky. Třeba na příklad povšimnouti si jen, jak každá částka v písni »Už je slunko z téj hory ven« nese na sobě aspoň stopu podnětného původního nápěvku: sražených tří prvých hlasů s protáhnutým čtvrtým. Vzhlíží se v něm jako ve svojím obrazu, i když někdy po celé délce se