více roztahuje. Toto vzhlížení se po svém obrazu má tolik působivostí esthetické, že rádo se užívá.

Také jiné, cizí fysické skladebné obrazy mají velmi působivé příznaky; i využitkovati je po svojich vnuknutých, původních myšlenkách neopomínají skladatelé. Symfonie najdou vždy svojich skladatelů — i typická píseň »Už je slunko« — přivábila na sta písní téhož typu; z nich jedna: »Co je to za nebe«.

Skládáním po obrazích příznaky jejich se zdokonalují, nové se přidávají; jeden skladatel dá podnět odchylce skladebné od typu a druhý již směleji prohloubí novou stopu odchylnou: mnozí a mnozí skladatelé vinou již nápěv po nové stezce.

Do jaké bohatosti, výraznosti, oduševnělosti vyspěje nápěv po obrazu typickém, vidíme na Adagiach Beethovenových při srovnání s Mozartovými a vidíme to na hlubokých písních lidových s tak zvanou moravskou modulací.

Typické vlastnosti nápěvů jsou prací celých řad skladatelů, celých dob — celých řaď lidových skladatelů m n o-hých pokolení. Na typické skladbě sneseny krásy věků — duševní vyspělost národa. Kterak možno bez rozvahy se jich odříkat? Jsou-li schopny vývoje, možno-li jimi slít se s národem, široce rozvlnit zase jeho odumírající, protože výkvětem svojím nepovšimnutý po několik věků umělecký život!

Není divu, že těžko jest českým skladatelům odříci se typů skladebných cizího uměleckého světa. Mají na jeho vývinu i svůj vážný podíl, domohli se tu jména'»světového«. Ale zpět k národu! Úmorná jest práce, vžít se celou duší v cizí typy skladebné, ovládat je hravě: ale daleko záslužnější, vděčnější, důstojnější českého jména bude, obrodit se v prvé řadě poznáním skladebných typů národních a přispívat podle síly svojí

k jejich vývoji.

Není českého skladatele našeho věku, který by se nebyl pozastavil při zvláštní kráse lidových písní. Mohutná snaha, patrná u všech národů XIX. století, poznati lid, dala nám zásluhou Sušilovou sbírky národních písní v letech 30- a 50tých. Skladatelská činnost P. Křížkovského padá do roků 50—60tých. Popudem Sušilovým seznámil se s písněmi i Křížkovský. Svéráznost písní dotkla se ho hluboce. Byl zaujat krásou, zvláštnostmi jednotlivých písní — a on, dítě své doby, sveden snahou národní píseň rozšířiti i do ostatních vrstev národa, sveden příkladem skladatelů nejvěhlasnějších (Haydna, Beethovena), vzal píseň lidu a upravil, zpracoval ji podle známých tehda typů skladebných, ovšem ne lidových, pro potřeby zřizovaných tehdy zpěváckých spolků. Byl to starý zvyk skladatelů bráti lidu písně. Vzpomeňme si na nizozemskou píseň »Omine armé« a řadu věhlasných 'skladatelů několika věků (mezi nimi i Palestrina), jež jí ve svých skladbách užívali. *)