Úspěch sborů Křížkovského byl velkolepý. Volené Křížkovským písně svou drobnou sčasovkou (»A já vím hruščičku planu«, »Co chce krkavec míti«, »Bude vojna«, »Zatoč se«), svižným nebo v písních »Dívěa«, »Ach, když jsem já šel« bolným nápěvem, srozumitelným slovem, jež zrovna maluje situace, musely se zalíbiti, obzvláště oproti tehdejšímu Liedertafel-stilu. Zpracováním jeho však nebyl zastřen typický příznak písní: on to vycítil a ve zpracování zachoval. Tak jakoby na střesených tónech vzrůstá sbor »Dar za lásku« z písně »A já vím hruščičku«; úsečnost dob rovných trubačského signálu z písně »Bude vojna« zachovává ve sboru »Utonulá«. Podobně ve »Výprasku« a »Zatoč se« skočnou sčasovku písní »Co chce krkavec« a »Zatoč se« neopouští.

Ač po cizím vzoru byly písně Křížkovským zveličeny, tož přece přídavky nové, navázány jsouce typickým příznakem volených národních písní, spojují se sní jednotně, ba typický příznak písní (sčasovky o rovných dobách >Dar za lásku« a »Utonulé«, skočná sčasovka ve »Výprasku« a »Zatoč se«) užitý i v prodloužené písni, tak neobyčejně vynikne, že na př. ve sboru »Dar za lásku« na sebe strhne všechnu pozornost a jím se nejvíce líbí.

Dlužno diviti se Křížkovskému, že hned poznal, vycítil jádro písní vyvolených a z něho dal dále skladbě růsti. On posloužil tím písním, posloužil české hudbě. Skladby tyto, udržujíce se z let 60tých až na naše doby na repertoáru, byly stálou pobídkou skladatelům, nespouštěti se národní písně. Držíce se toho paladia skladatelé čeští dali vzrůsti české hudbě do oslňující bohatosti za nedlouhých 40 let!

Zvláštní náhoda chtěla tomu, snad zalíbila se Křížkovskému obzvláště básnická stránka písní, že všechny vyvolené čtyři písně mají stejný typický příznak: sčasovku rovných dob. Navazuje stejně tuto sčasovku, Křížkovský pojmul ducha národních písní. Avšak i ve skladbě »Odvedeného prosba« tklivý nápěv písně »Ach, když jsem já Sel« nalézá ohlasu v bohaté, dramaticky zvednuté polyfonii všech hlasů v přírůstky skladby. I tu dlužno mluviti o pojmutí ducha národních písní. Cizí typické obrazy, dle kterých zveličovány národní písně (v »Utonulé«, II. velká rondová forma, v »Odvedeného prosbě«, variace s codou, v »Dar za lásku«, hlavní věta s triem, v »Zatoč se«, variace, ve »Výprasku«, variace), nijak se nevtírají, jsouce kryty mohutněním typického příznaku písní.

Může-li se co vytýkali těmto pracím, tož mohlo by se tak státi u oblíbeného Křížkovským motivu, spojovati slabikou dva tóny. Toho druhu motiv sboru »Dívča« (1. a 2. bas) má tu sice rázem ukolébavky ještě právo, ale v »Utonulé« (v 2 basu) neradi ho v té váze vidíme. Myslím, že zalíbil se Křížkovskému tento průvodový motiv z Beethovenovy deváté symfonie.

»Pojímat ducha národních písní« i v tom smyslu, jak Křížkovský to činil ve sborech výše vzpomenutých, není přece jen