tak lehkou věcí. Mnozí z jeho následovatelů dělali i z národních písní čtverylky!

Právo na ducha národních písní má každý skladatel, ale nikoli na práci druhého skladatele, složenou tím duchem, vytrysklou z téhož ducha. Vždyť přece každou národní píseň složil kdosi: že nestojí majitel při svojí věci, není přece nikdo oprávněn si ji přivlastniti! A lidu našemu se již mnoho vzalo, bez ptaní a uvažování vzalo!

Duch národních písní, obzvláště v typických písních, jasně probleskuje. Písně »Už je siunko z tej hory ven« a píseň »Co je to za nebe« podle stejného obrazu složeny a přece jaký to mezi nimi rozdíl! Na sta písní toho typu z různých krajů a nářečí najdeme; též na sta sonát, rond atd. složeno. Skládajíce podle typů národních nejdříve, nejjistěji sděláme literaturu české hudby. Poukazuji na literaturu Polky a Furianta. Ta roste po B Smetanovi vůčihledě. Ne tak jednoduché a snadné jako plesové (taneční) typy národní jsou písňové typy. Nejsou-li do dnešního dne tyto poslední s dostatek známy, kterak měl Křížkovský v letech 50 a 60tých jimi již mysliti? Že jimi neskládal, ukazují jeho docela vlastní skladby »Pastýř a poutníci«, »Sv. Gyrill a Method«, pohřební sbor »Odpočiň si«, a přece vane z nich nám cosi příbuzného, nejvíce v »Pastýři«, nejméně v »Cyrillu a Methodu«.

Nelze upříti, že okovy typů ne každý ze skladatelů rád věčně nosí: ale na typech toliko nevisí ani osud české hudby. Nositelem jejím jest mluva česká, v níž zračí se celá duše národa. Na každém slově mluveném visí kus života lidu. Hudba lidová slovem ohýbá nápěv, slovem drží sčasovky jeho v pořádku; nemá-li v písni nápěv lháti o pravém výrazu slova, jest skladateli slovo ohýbati v písni podobně jako v mluvě.

Kterak život lidový ukazuje se na slově a slovem i v písni, uvidíme na tomto příkladu:

Mluviti tato.slova může každý z nás. Každý z nás vloží do těchto slov »svůj cit«, »sebe«. Příklady byly by poučné. Ale sotva snad kdo z čtenářů promluví slova duchem takovým, jak zjevný jest z ohýbání slov v písni. Račte napodobiti tuto mluvu, a je-li ve vás ještě jiskra če-skosti, porozumíte mžikem obrazu, který třeba prožiti, aby v něm tak se mluvilo. Jest to mluva dítěte, něžná, udivená, přítulná. Snad nejsme daleko od pravdy, připomeneme-li si asi tento obraz života: Tatíček sedí na lávce po práci; děti batolí se okolo něho, nejmladší na kolenou; nepovšimnutý klučina první asi zvolá: »Tatíčku!« Tak k nám mluví nápěvek mluvy. Tomu, kdo tak mluvil, bylo třeba znáti kousek toho života rodinného. Bylo mu třeba právě tak s dítětem cítiti, býti překvapenu. Jiný obraz, jiný život byl by se zračil v jiném nápěvku mluveném. A pravdivý