tak to letělo, a on viděl město a lesy hluboko pod sebou. A pořád letěli až do jednoho velkého lesa. A tam povídal ten pán — byl to černo-kněžník: »Ted mě budeš poslouchat, co ti řeknu.« A švih' proutkem o zem, a ta se otevřela. Černokněžík řekl: »Jdi dolů a přijdeš do zahrady a půjdeš až do toho nejzadnějšího kouta; tam u zdi stojí stará lampa zelená. Tu mi přineseš, ale neopovaž se z ovoce, které tam uvidíš, nic jíst nebo trhat, nebo budeš nešťastny.« Tak Miloš šel a zůstal udivený, jak krásná a velká byla to zahrada, a všecko ovoce, co je na světě, tam bylo. A byly tam také takové staré babky a ty ho pořád volaly, aby si koupil jablka. Ale Miloš si jich nevšímal a Sel do toho kouta pro lampu. Když šel nazpátek, tu teprve jej ty babky volaly a nejhezčí jablka mu dávaly. Ale on nic nevzal. Až když přišel k poslednímu stromu, kde rostla nejlepší jablka, myslil si, že ho žádný nevidí, a jedno si utrhl. A hned se brána zavřela, a Miloš nemohl ven. Tu naříkal, co to udělal. V tom se podíval na ruku a viděl prsten, který mu černokněžík dal, než ho pustil dolů, a řekl, aby, až mu bude zle, prstenem na levo otočil, že mu bude zpomoženo. I otočil tedy prstenem a hned bylo kolem něho plno malých služebníků, kteří volali: »Co pán poroučí, co pán poroučí?« Miloš řekl, že nechce nic jiného, než aby mohl k matce domů. A oni pravili: »Na to není naše moc tak veliká, ale zaškrabej si na lampu, kterou u sebe máš, a budeš míti pomoc.« Miloš teda si zaškrabal na lampu, a na sta pidimužíků se nahrnulo okolo něho a všichni se ptali: >Co pán poroučí?« »Chci, abyste mi pomohli k matce.« A hned, jak to řekl, jakoby ho něco neslo, a letěl zase jako prve přes hory a doly a než se nadál, už stál před jejich chalupou. Matka měla takovou radost a pořád se ptala, kde tak dlouho byl. A on se divil, že byl čtyři neděle pryč, protože se mu zdálo, jakoby to bylo včera. Matce neřekl nic o lampě a schoval ji do almary, a študoval dále. Jednou matka bílila, když Miloš nebyl doma. A když všecko uklízela, našla tu lampu v almaře a myslila si: »Chudáku, tak špinavá jsi tu, počkej, jak budeš jinak koukat.« Vzala věehet a písek a začla ji drhnout. Ale jak se ulekla, když čím více drhla, tím více hrnulo se k ní pidimužíků s otázkou, co paní poroučí. Nevěděla, co si počít, když tu Miloš přišel a hned jim rozkázal, aby šli domů, až on je zavolá. Matce však řekl, aby po druhé lampy nebrala do ruky. A zase ji schoval. V městě byl král a měl krásnou princeznu. Když byl její svátek, ze všech stran posílali jí dary všickni princové a králové. Milošovi také napadlo, že by jí mohl něco poslat. Tu noc před svátkem vzal lampu a zaškrabal si na ni. Hned přišli pidimužíci a, co pán poroučí, se ptali. I poručil si Miloš, aby měl tu do rána stříbrný košík se zlatou kvočnou a se stříbrnými kuřátky, a aby, když ta kvočna zakvoká, kuřátka se k ní sběhla. Ráno když vstal, byl ten košík na stole. V poledne teda řekl matce, aby se čistě oblékla a šla s košíkem k princezně do hradu. Ovázala si tedy matka košík a šla. Když přišla do brány, tu ji tam nechtěl portýr pustit, že je král s královnou a princeznou u tabule a že mají moc hostí. Ale ona pořád prosila, a v tom se podíval král z okna a poručil, aby ji pustil. Když přišla do pokoje, poklonila se princezně, vyřídila jí přání od