žádné nepotřebuje. Tu žid chtěl, aby si aspoň vyměnila nějakou starou za novou. I vzpomněla si královna na tu starou lampu, přinesla ji a vzala si za ni novou. Ani žádného přídavku žid nechtěl. A když přišel Miloš domů, byl zámek i s královnou pryö. A když se vyptával lidí, kdo tu byl, slyšel, že starý žid s lampami tu handloval. Tu už věděl, že to byl černokněžík, a sám byl jako zblázněný, nebo nevěděl, jak královnu dostat zpět. V tom si vzpomněl na prsten, otočil jím, a hned tu byli pidimužíci. I ptal se jich, jak by dostal princeznu zase zpět. Oni řekli, že to bude těžké, protože černokněžík má pořád lampu u sebe, a že by se musel zabiti. Poručil jim tedy, aby se dostali ke královně a poradili jí, co má dělati. Když teda černokněžík spal po obědě, přišli pidimužíci a řekli jí, co má dělati. Královna tomu černokněžíku musila sloužit, vařit a vždycky po obědě, aby usnul, musela jej vískat. A tak jednou po obědě ho zase vískala, a on usnul. A když se už zdálo, že tvrdě spí, vzala meč a usekla mu hlavu. A hned si zaškrabala na lampu a hned všecko, i poklady, co měl čei-nokněžík, bylo zase na pryém místě u Miloše. Ale byli v zámku černokněžíka i hadi a jiná zvířata. A ta, jak byl černokněžík zabit, změnila se na prince a princezny, které zaklel černokněžík. Teď teprve nastaly radovánky, když se královna šťastně vrátila, a trvaly čtyři neděle.

Vaňour« neboli »Gertův zub« jest podivuhodná rostlina. Jest prý velice dobrá pro koně, a přinesena, v noci její hlíza mlaská, a ona sama se kroutí, pohybujíc se. Protože byla dobrá pro koně, byla vykopávána, ale to se mohlo díti pouze v noci Svatojanské. Jakýsi sedlák z nedaleké vesnice vypravil se do lesů, které se dříve u Jankova široko daleko rozkládaly, s čeledínem, chtěje vzácné této rostliny nakopati. Vzali s sebou svěcenou vodu, kočičkový proutek svěcený, černou slepici a motyku. V lese začali právě o půlnoci »Vaňour« neboli »Čertův zub» kopati, učinivše kol sebe dříve kruh pomocí proutku a svěcené vody. Tu pojednou počaly kolem nich jezditi ohnivé kočáry bez koní s ďábelským panstvem. Snažili se ďáblové pracující zajeti, ale svěcený kruh překročiti nesměli. Silně ale počali nahýbati kočáry dovnitř. Pracující ulekli se, ale šťastně vzpomněli si na slepici. Hodili ji mezi ně. Ďáblové kočáry narovnali a vrhnuvše se na slepici, roztrhali ji. V tom zavzněla s věže jedna hodina s půlnoci. Ďáblové ihned se rozprchli se slovy: »Kdybyste nebyli kruh okolo sebe udělali a nám černou slepici nehodili, byli bychom vás zrovna tak roztrhali, jako tuto slepici.«