Předchozí 0359 Následující
str. 342

Řeč dětí slezských.

Píše Jan Vyhlídal.

U všech snad národů,« praví Fr. Bartoš, »něžná láska mateřská v lidské srdce od přírody vštípená, s nemluvňátkem svým jinou mluvou rozpráví nežli s lidmi dospělými; u všech tedy národů nalézáme zvláštní mluvu dětskou. Pojmy osob a věcí, činností a vlastností, jichž představy v duši dětské znenáhla se vyvíjejí, zvláštními se označují slovy, nejčastěji onomatopojskými. Zvláštní tato mluva dětská, jak se samo sebou rozumí, neoplývá přílišnou hojností slov a tvarů ; poohlédneme-li se však v té příčině u národů jiných, shledáme, že dětská řeč lidu našeho nenáleží mezi nejchudší.«

Rozdílno jest to, kdy dítě začne mluviti, některé nemajíc roku, již vyslovuje slova, která jiné až v druhém, třetím roce »poradí«.

Slezské matičky*) shodují se v tom, že dítě »najprem heká«, t. j. vyslovuje samohlásku »e« se slabým přídechem souhlásky »/í«, tedy »Ae« ; potom tytéž matky vypravují, že přikročují k vyslovování »i«, rovněž s přídechem »h«. Kdyby učily děti hned >hi« před »he« vyslovovati, že dětem jakoby »v krku piščelo«.

Samohláska >a< s přídechem »h« jest třetí, o niž se jazyk dětský pokouší. Ku »ha« připojují později souhlásky »ř, j«, tedy »ha-ť«, »ha-j« ; ještě později »w a č>«.

Když dítě umí již tolik, naučí se snadno skládati a vyslovovati jiné samohlásky a souhlásky. Slova, z nichž skládá se mluva slezských dětí, jsou tato :*) tata, mama, papať (jísti), ham-papa (jídlo), haba (chléb), bubať, bumbať (píti), bumba, bumbu (nápoj), dobré bumbu (lék), bom (uhoditi se), nana, nanka (pěstounka), hata (chůvka), hoto (jezditi i vůzek), bebe (boiaöka), šiši (oheň), bacať (bíti), hulať (kolébati), hopapa (svaliti se), šupupu (seděti), hulá (kolébka), pinať-pincať (spáti), pamba (Bůh), čačany, čača (krásné), bobo (strašák), lála (člověk), laika (panna-hračka), bak-bakany, bek-bekany (škaredé), pí-bak (škaredé), alija (obraz).

Chce-li dítě něco, volá si »aá« nebo »eé«. Sahá-li dítě po noži, by se neuřízlo, či jak ve Slezsku dí, »něukykalo«, volá se na ně to je »nono«, což ono brzo samo opakuje. Domácí zvířata jmenují děli také zvláštními jmény: pes jim sluje haf, hauf, čučak, kočka čiči, husa kygaga, housata pyle, kúra ťip-ťip, tuta, tipka, tele mé (u starších muclík), kůň hyty, hoto, hříbě malé hyty, hoto, u dospělejších hanslik, kráva lolo, mu, b r a v e k kušla.

Sotva že dítě řeči rozumí, již matka a bratříčci a sestřičky táží se ho : »přaješ mi?« (máš mne rád?) a dítě kývá hlavičkou, že ano. >Jak velký kus?« doptávají se dále, a dítě roztáhne ručičky, co jen může.


*) Zprávu o prvním vyslovování samohlásek a souhlásek sdělil se maou vlp.
Fr. Myslivec, pocházející z Velko-Polomska. *) Srovnej v „Našich dětech" na str. 18, shledáš, že v něčem se liší.

Předchozí   Následující