Ukázky lidového vtipu a zvláštnosti mluvy na Klatovsku.

Narodil se na mezi, mez zvorali, ani neví žádnej, vodkud je (Švihov.) — Muším trpět až do motyky, lopaty (do smrti, Ostřetice) — Má zlou hubu, dyby měla na jazyku háček,-každou chvíli by se jí chytil za ucho (jak s ním šlehá). — Udělala neškur, pošpinila ho v celej obci, mně 1o bylo hanebný, tak jsem jí to vyčtla. — My s naší špínou můžeme všudy. Vona jela za cizím lotrem. Vono toho byla hromadu (Rejsko). — Jetel nám pod esc h. Pole za houny (humny, Luby). — On vstoupí d o d v é ř (Widrkum). — Von je takový vzpurec, z á-purnfk (Polen). — To víte, že nemám v hlavě pliv, já se nepitím. Kdo se zpití (smlouvu poruší), ten peníze ztratí. A ihěko se mně zpítil a nechce držet, tak musí držet, nebo ne? — Já mu to zaroučel (za-poručoval). — Pan půlmistr naznává, abych to udělal (Planice). — Má matka je už šestej rok v 1 aj tu m u (na výměnku) — Ta měla bejt ticho, ta měla věkat (Klatovy). — To pole je psaný lesem. Já nejsem žádná boha kyne (Strážov). Potom na písemnou výpověď zas nešel, (nedbal jí). U jeho matky byla má Praha. — Po celej čas tu mez nikdo n e-rouchal (nerušil, Strážov). — On chutě mi poslal ceduličku, — Kampak incko dám to klípě (kozu), dyž mi zbourali chlív! (Dolany.) — Byly sme obě usmuceny (Ostřetice). — Ta má tratárnu (zlou hubu). Má na mne velký ze mší (záští, Loučím). — My sme v o b e-hnaný dětma. — Já jsem se jakživ nevopil a dyby, tak si to muším třízlivej vodsadit (Zdeslav). — Já nejsem žádnej zamělej člověk (zámožný), muším bejt živ na ruce (Dlouhá Louka). — Na lom z v o-stalo: ty mně tuhleto v.oseješ, co si přím. To je taková žolnička (malý grunt), nechal sem tío ležet hlad-oležící. — Tak moeh říct tak a tak a ne-li incko, dyž mám voseto na půzim (Chlistov). — Já jí také sobou mám, tu nezbednou (hubu). — Babka se tu vydapuje (jako svědek), že sme spolu řečili. — Řvank se mnou vo zem a říz mi hýbu (Pušperk). — Kerak jsem ho chtěla za hucho vzít, lech si na hřib et (Drslavice). -— Tam bylo v o víc (Kolinec). Byli vobá vo-pilí jako dvéře (Kocourov).— Je n e d o s t a t e čn e j v rozumu. Ičkodle jsem při zeťovi, nejsem dostatečnej k žádnej práci, protože mám studenej jed (Boželice). To bylo pr vnější tejden. (Tamtéž).

Z kanceláře: 1. Co pak nám nesete? — Děkuju za voptání. Mám k nim ňákou stížnost skrz kozu. Mám než jednu kozu a s tou je to eště všelijak. Je má a není má Mám na ní dostat eště čtyry zlatý, von si je ale sráží a já chtěla, aby ta koza byla na funus. — 2. Kolik je Vám let? Vono už je mi přes třicet. Jste vdaná? No! Katolička? Tof se ví! Kdy jste se vdávala? Před třiceti roky. — 3. Napřed zabiju jeho, pak sebe, ať sedím. — 4. Eště to není v kraji, on vzal rekus.