str. 384
»Mondie Zaháj«, to přej ve franeouzskej řeči znamená: Zatracená Zaháj.*) Těch Francouzů tam leží víc než je toho lis Li na těch stromech, kerý rostou na tom místě. Taky tam postavili kapličku ^ zastavuje se tam proceství (procesí) na pouti do Římova, aby se pomodlilo za ty nebožtíky.
Povídal J. Šedivý.
Šlépěje sv. Vojtěcha.
Pověst z okolí přerovského na Moravě.
Podává F. Zapletal.
U Předmostí, proslulého v archaeologii, stávala skoro nad samou dědinou vysoká skála; pod ní je od starodávna studánka s vodou »kyselkou«, již mnozí pokládají za léčivou, a o níž pověst také ledacos pamětného zachovala. Ale nyní jest ve zmíněné skále veliká propast, kamení z ní rozvezeno jest na vápno do celého světa.
Když se ješlě na té skále nelámalo, bylo prý tam viděli zřetelně dvě lidské šlépěje v kámen vtisknuté a dobře zachované. A od koho pocházely ty šlépěje? Když sv. Vojtěch, druhý biskup pražský, r. 996 na cestě do Polska v Přerově se zdržoval, stál prý na skále, plný apoštolské horlivosti a blahořečil osadám, jež ho mile přijaly, modlil se za ty, kdož jeho slov slyšeti nechtěli. Od Vyšehradu přišel hlásat pravdu Boží, když po smrti sv. Methoděje nebylo na Moravě, kdo by bránil sladce osiřelého, když zanikl Velehrad, když nebylo biskupa. Na té skále stoje žehnal prý sv. Vojtěch jednotlivým osadám za přijetí ochotné i za dobrodiní mu prokázané. V blízkých Dluhonicích na př. poctěn prý byl sv. muž mlékem a tudy na požehnání jeho osada vždycky oplývá mlékem. V Předmostí mu podali vody a proto tam mají dostatek dobré a zdravé vody. Leč v Přerově přijat prý jest biskup nepřátelsky. I vyřkl světec, jak pověst dokládá, nad městem kletbu, že nikdy nepřestane hořeti. A také tam často nějaký oheň povstane Působením Božím zanechal tam sv. Vojtěch památku své přítomnosti šlépějemi v kámen vtisknutými.
Když se začalo ve skále lámati, dal prý majetník usedlosti pod čís. 49 v Dluhonicích posvátné šlépěje v celosti obezřetně vylámati a poručil zedníkům, aby při stavbě stodoly kameny ty tak položili, aby byla místa vytlačená z venku viděti. Leč jejich neopatrností či nedbalostí octly se uvnitř stavby. Roku 1873 vyhořela v císařské hody zmíněná stodola, a v základech (jelikož byly z kamene vápence), v ssutiny obrácených, snad marně hledal by kdo pověstných svatých šlépějí! Ale pověst nábožná, jež přetrvala skálu, přetrvá i nadále a bude ještě potomkům vypravovati o nich.
*) Podal jsem zde doslovně slova vypravovatele.
|