V téže době sloužil u Bilků v Jelmě pacholek, a jednou před svátky oral. Bylo to v pravý poledne na poli jménem »Lapačkac. Tu se stal vítr a z lesa vyšla divížena a řekla mu: »Pacholiště, udělej mi lopatiště, dostaneš veliký koláčiště.« On jí řekl, že nemá čas. Nechala ho tedy třikrát dojeti, pak jí přece vzal tu lopatu, a nasadil ji. Za chvíli přišla a přinesla koláč pěkný, ale řekla mu, aby házel psu. On ho dal do šosu a když přijel domů, hodil to psovi a pes pošel.

Jiná divížena chodila po lesích u Velechvína. Kluci tam pásli nedaleko a nenechali ji na pokoji, stále na ni pokřikujíce. Zvlášť jeden nedal se umluvit a stále ji volal. I přiloudala se k němu, vzala ho a letěla s ním do povětří. Vlekla ho přes lesy, přes smrčky, jen mu nohy třískaly, a často mu říkala: >Zvedej nohy, je tu strniště, ať si je neodřeš!« Když ho dost vylomcovala, sletěla s ním k rybníčku, vyplakujíc mu v něm nohy a řkouc: »To je mast; já ti nohy namažu, abys neměl bolestí Vícekrát nech divíženy na pokoji, s těmi není co hrát!« Hoch vyprávěl pak svým kamarádům, jak mu bylo zle. Nesla prý ho v povětří vysoko, až by se byl zadusil. Bál se od té doby divizen a stal se řádným člověkem.

U Velechvína na zimu pásli kluci. Poněvadž byla zima, uřízli si dno u pytle a vlezli si do něho nohama proti sobě, tak že jen hlavy bylo vidět. Za chvíli přišla z lesa divížena, kroutila hlavou a dělala si z toho úsměšky: >Hm, hm, hm, dvě hlavy a žádné nohy, toť podivné zvíře.« Kluci se třásli, byli více mrtvi než živi. Divížena dlouho si to prohlížela a pak řekla: »Jsem sice dost stará, pamatuji tento les třikrát polem, třikrát lesem a třikrát lukama, ale to zvíře přece neznám. Musím si přivést prachbábu, aby to taky viděli.« Ale když tam přišly, byli již kluci pryč, a prachbába řekla: »Tys mě přelhala, není tady nic.« Řekla: »Vždyt je tady z toho kůže, a maso někdo snědl.«

Při příležitosti svého pobytu v Nové Huti u Berouna v roce 1899 přišel jsem, toulaje se v okolí, také do Žloukovic, vesničky od Huti asi hodinu výše při Mži položené Rozkládá se na svazích dosti příkrých, tak jako pravé jesle a mohla by sloužili nejmalebnější dekoraci divadelní české staré vísky za vzor. Jsou-tě tu zachovány ve sladěném obrazu selské usedlosti, jak o nich nejvíce již jen povídat slýcháme : dřevěné památky srubového stavitelství českého, jedna zajímavější druhé; nejstarší z nich dozajista více než dvě století stará a jiné nikoli o mnoho mladší. Theoretický obraz vesnice české z roviny nepodávají, útvar