„Diví ženy" na Somažlicku.*)

Divíženy byly v naší krajině ještě před sto lety. Skrejší měly v děrách zemních a bydlely jen v lesích. Byly nehezké a ohyzdné: měly oči veliké a hlavu jako věrtel; šaty bílé jako košili s pasem oerným. Ve dne se neukazovaly, jen za soumraku nebo v noci. Celé vzezření jejich bylo ošklivé, že z nich až hrůza šla. Žertovati se s nimi nedalo.

Josef Novák šel jednou noční doby, když svítil měsíc z Jelma za holkou do Lhotic, do jedné vesnice, za Újezdem. Tu, když přicházel za Újezdec, viděl ženskou bílou s černým pasem od lesa přicházeti. Myslil si, že je to jeho holka a že ji postraší, když na ni hafne. Vlezl si do rozhora, kde byl oves a čekal až přijde. Když však k němu po mezi přišla, on se na ni podíval, hrůza ho obešla, až mu vlasy čepicí pozdvihly. Ona se k němu nahla, zařvala na něho: »ha, ha, ha!« a šla klidně dále k lesu. Ten však ležel jako mrtvý asi půl hodiny. Pak se sebral a utíkal do Újezda a tam zůstal do rána ležeti. Žena ta měla oči jako kola a hlavu jako věrtel.

Poněvadž jsou divíženy podivné a povahy umíněné, není radno si je pohněvati. Msta jejich je krutá a bezohledná. Toho zakusil jistý pacholek, který sloužil v Jelmě u Zemanů. Tenkráte chodila tudy divížena s nekřtěňátky. Na štědrý večer šel do Libniče za holkou a odtud že půjde na »jitřní«. Když přišel za stavení ke plotu, spatřil divizemi s nekřtěňátky. Pozastavil se, a ona mu pravila: »Pacholiště, přesaď mi ty děti přes ten plot.« On však odpověděl: »Nejsem já povinen na tvá nekřtě-ňálka sahat!« Prosila tedy znova: »Přesaď mi je, já ti to dobře vynahradím.« — >Nepřesadím, a můžeš prosit pořád!« — »Tak mi dej ty pantle z tvého klobouku na moje děti.« — »Ne.« — »Nepřesadíš, nedáš pantli?« — »Ne.« — Tu na něj zařvala.: »S čertem jsi se poradil, žes mi moje nekřtěňátka nepřesadil a pantli mi nedal,« a řekla, že se mu pomslí. Skutečně, když se oženil, ona divížena přišla a prohandlovala mu dítě. Dala mu nestvůru jakousi za jeho hezké dítě.

Kdo to vypravoval, sám viděl takové dítě prohandlované. Když jedenkráte přišel hrát do dvora knížecího jménem »Kuny« za Štěpáno-vicemi, přišla k němu šafářka dvora a řekla: »Jakube, pojď se podívat na prohandlovaný dítě.« On skutečně šel, když ho vedla do světnice. Tam na slámě ležel as devatenáctiletý chlap. Oči se mu jen jiskřily, ruce měl jako kočka drápy a mluviti neuměl, nýbrž protivně na něho zavrčel, že se lekl. Šafářka mu to povídala následovně: že byla v »koutě«, a že jí děvky kradly mlíko; že druhý den šla po nich a než se vrátila do světnice, měla ho prohandlovaný, nějaký studený. Pak když mu bylo 20 let, doktor mu zaťal žílu a někam ho zakopali.