* Čelist lidská se dvěma sámky. Došly tři odpovědi. Dvě z nich hned otiskujeme, třetí (Popelky-Bilianové) příště. — 1. Po přečtení a delším promyšlení článku >Spodnia čelust človečia s dvama zámkami« utvořil jsem si o celé záhadě následující úsudek. Z prvopočátku zdálo se mi pravděnepodobné, že by zmíněná operace byla provedena na člověku živém ; ten by sice byl měl z toho smrt, ale zajisté ne okamžitou, že by byli mohli pachatelé mrtvolu hned zaházeti kamením. Spíše vidím v tom justifikaci posmrtnou, pochodící z pověry. Jak známo totiž, věřil lid, že mnozí zemřelí z hrobů vycházejíce lidi trápí můrou, je slraší, neb i škodu působí. Vůči takým mrtvolám různě se zacházelo. Buď vrazili do hrobu kůl, jenž mrtvolu proklál, neb jak jsem nalezl zápisek v jednom archivu farním, dala církevní vrchnost mrtvolu ze země svěcené vyhrabat, pak i rakev a všechnu okolní zem, načež se hrob ten zaházel kamením, by v něm nikdo více pochován býti nemohl. Mrtvola byla vydána brachio saeculari, jenž ji s rakví a se všemi při vykopání upotřebenými nástroji na pramici obecní dal spálit a popel do potoka hodit. O případě tomto, ač se udal asi teprv před 220 roky, se mezi lidem žádná zvěst nezachovala. Podobně si vysvětluji případ slovenský. Jak pan pisatel sám praví, jmenuje se sousední hon > cigánka«, »a predsa, že by na Cigánke boli kedysi Cigáni bývali, a odtial že by hon mal názov, to dla terajších okolností nenie pravděpodobné.« Snad někde v poli, neb i v některé sousední dědině zemřela cigánka, kterou lid tamní pochoval. Brzy potom povstaly mezi lidem pověsti, že v kraji straší! Kdo to mohl jiný být, než cigánka, která přec dle úsudku lidu již za živa čarodějnicí byla? Tedy ven z hrobu s ní a učinit ji neškodnou. Jakého druhu asi strašení to bylo, že k. uvarování jeho na čelist mrtvoly přivěsili zámky, vysvětlit si nemohu. To snad dovede někdo jiný, obeznalejší v pověstech o strašidlech. Snad by se nalezl nějaký záznam ve farních matrikách neb farních neb obecních archivech tamního okolí; snad by bylo záhodné prozkoumati archiv vrchností, jimž kdysi kraj ten přináležel. Jindřich Štoček, farář, Dittersdorf, Breitenau, Rak. Slezsko. —¦ 2. Nalezl jsem ve Světozoru z r. 1834 zmínky o naneseném vršku kamení. Šafaříkův Světozor (1834 roč. 1í, seš. I. str. 6—8) přinesl článek nadepsaný »Huculové, horáci tatranští«, v němž zmiňuje se o jistém 801etém starci, Haruchovi, který byl u Huculů velice oblíben, tak že vyrovnával spory a sváry a v širém kraji také i jako lidový lékař proslul. Když zemřel, »...nebylo smutnějšího a pronikavějšího divadla nad to, když po smrti jeho hlučně shromáždění Huculové poslední čest a úctu pohřební mu vykonávali. Vystavili mu i kopeček z kamení, chtíce tím zvěčniti památku šlechetného muže, posvětivšího život svůj posluhám svých bratří...« V. Hrabě, typograf.

* 'Román J. ďArrasa, Mélusine (L. Č.). Historii a rozbor nejnověji podal J. Baudot, Les princesses Yolande et les ducs de Bar de la famille des Valois, 1. Mélusine, Paris, 1900 (1901), 8°, str. XII, 396. (10 franků).