hrnčíř skácí. Na tím se vždy rmoutím, klejů, jako jiní sedláci. — 17. Nekonám-li na vlas pilně mou povinnost, sem v trestu, ocítím se neomylně v kamrlíku v arestu. Když mě pustěj domů, daj mně pár na záda na cestu. — 18. V létě pilně hospodařím na zimu jako sysel; ve žních do stodoly svážím, co sem na jaře vysel. V zimě se u kamen smažím, nermoutím svůj oumysl. — 19. V chladu v létě odpočívám unavený po práci; když je zima, se ohřívám podle kamen na peci. V zimě v kožiše chodívám a v schořové čepici. — 20. Sprostou stravou přijmu zavděk, řípu aneb brambory, ty mě táhnou jako magnet k stolu, když jsem hladový. Hrách neb čočku jako za med šupám třebas v neděli. — 21. Ledva o tom posvícení trochu lepší stravu mám; těm andělským Božím plackám milost a pardon nedám. Když již vesla nechce stačit, knoflíky rozepínám. — 22. Krom pití a mimo jídla mám se dobře jako pán ; přeze mně nebývá nikdy obzvláštně tam, kde jsem sám. Kdo není větší nežli já, každému se vyrovnám. — 23. Já sem sedlák, sedlák budu a sedlákem ostanu; na posměšky dbát nebudu nezdvořilých měšťanů. S kuráží si zpívat budu tak dlouho, až přestanu. — 24. Poslední verš ještě třeba všem sedlákům k radosti; pravdu toho každý shledá z vlastní své zkušenosti. Mnohý měšťák nemá chleba, sedlák má své živnosti.

Die 17. Julii 1839.

(S 1 vyobrazením.)

Blíže Plzně nad vesnicí Malesicí, nyní již skoro poněmčenou, vypíná se lesem zarostlý vrch jménem Kyjov, kde před několika roky četné starožitnické nálezy učiněny byly, jež ponejvíce nalézají se v majetku držitele panství, lir. Schönborna. Kdysi chodívala k starému dubu, na němž visí obraz Panny Marie, na modlitby churavá choť majitele panství a uzdravila se. Od té doby lid se zvláštní zálibou vyhledává toto zátiší šumné a útulné zároveň, uprostřed temného lesa a koná tu svoje pobožnosti. Čiperný amatér, fotograf p. Ad. Kopecký zachytil podobnou schůzku zbožného lidu a podáváme ji jako pěkný obrázek ze života vesnického lidu na Plzeňsku.