Pověsí o hradu Pořešíně.

Ve vsi Pořešíně žil kdysi nábožný pastýř, Vít. Jak obyčejně pásával u hradu Pořešína a modlil se při tom růženec. Najednou spatří před sebou cizí ženskou, která k polekanému Vítovi takto mluví: »Som zakletá duše v tomto hradu ; chceš mě vyslobodit? Ty si nábožnej a moh' bys mě vyslobodit. Esli mě ty nevyslobodíš, žádný mě víc ne-vyslobodí.« — »Dyž bych moh',« odpovídal zbožný Vít, »rád to uděláme — Po té dostalo se pastýři zevrubné naučení co má činiti. — »Tímto proutkem,« pokračovala cizí osoba, »lupneš psa, který leží před branou, dyž tě nebude chtít dál pustit a potom lupneš na bránu samou, kerá se ti otevře, a já budu vyslobozena. Za to ti budou patřit všecky poklady, kerý sou tam zakopány. Aby se ti to však zdařilo, musíš stále jít ku předu a nesmíš se při tom na žádnou stranu ohlížet, třebas by na tebe někdo volal. Všelijaký potvory, kerý se ti budou válet pod nohama, neuškodí ti. Máš proutek v ruce.«

Pastýř Vít byl zase najednou sám. Druhý den maje proutek v ruce, odhodlal se k činu. Už od stavení se mu válely rozličné potvory pod nohama. Hadi a draci naň tlamu otvírali a oheň chrlili. Ale proutek chránil Víta ode všeho, který statně kráčel ke hradu, jejž -spatřil v původní výstavnosti »Stranu« (stranou) zámku viděl dvě kádě peněz a v zadu ještě jednu. Zlato a stříbro se tam jen jen lesklo. U zavřené brány ležel černý pes.*) Již se staví na nohy, aby se vrhl na chodce. Vít pozdvihne proutek, chce psa lupnout, ale ó hrůza! Najednou zaslechne za sebou nešťastná slova : »Víte, máš dobytek ve Voršově žitě U Vít se lekne — nebo Voreš byl velice zlý — ohledne se, aby vyhnal dobytek z Voršova žita — a rázem vše to tam ! potvory, hadi, draci, černý pes, kádě se zlatem a stříbrem i výstavný zámek, a pastýř Vít celý ustrašený stojí samoten !

V tom zjeví se mu uplakaná duše : »Nezdařilo se ti to. Ted mé už nikdo nevyslobodí, leda až se zasadí ve vsi před jedním statkem tři lípy. Až dorostou a se porazí, aby z nich byly kolíbky, potom mě vy-slobodí ty děti, kerý budou na nich kolíbaný. Ale teprv až budou mít sníh na hlavě.« Když chtěl Vít odpověděti, byl opět sám.

Čas vysvobození zakleté duše brzy prý již nastane. Bylyť prý na vsi před jedním statkem tři lípy zasazeny, po letech poraženy a z nich necky udělány. Z nouze — nemajíc kolébky — kolébala selka v nich tři děti, které již stárnou a pomaloučku šediví, tak že budou již míti sníh na hlavě.