a ten řek': »víra její ji uzdravila«, a proto povídám, musí se k tomu přiložit víra a pak to pomůže!« — »Ale to nic není — jen operací pomůže,« vedla mladá svou. — —

»Jdou, já jim to povím,« hodila babička nevrle hlavou po mladé, vstávajíc. Diktovala: »Zažehnávání o ustřelí. Jsté*-li z vody, jděte do vody, jste-li z trní, jděte do trní, jste-li ze skály, tam si skály lámejte, zubům, hlavě pokoj dejte. K tomu mi dopomáhej atd. — Vzalo se nové koště a nalila se skrz něj voda na třikrát do mísy. Pak vzal se do hrstě oves a tím přetřela se tvář, spánek neb ucho, kde bolest vězela a říkalo se: Můj Ježíši, já se k Tobě utíkám, o pomoc Té žádám, odraď od toho těla tyto oustřele, ze všech kostí, ze všech žil, tomu tělu do prachsmrli pokoj dej. K tomu mi dopomáhej atd. Při tom se oves z ruky na třikrát vhodil do vody na míse. To se opakovalo třikrát. Pak se tou vodou vy-plákla ústa. (Srv. zaříkadlo, Jemníky.) — Šli -j- tři -f- tři -)- tři, potkali je tři, tři, tři: svatý Petr, svaty Jan, mezi nimi Pán Bůh sám. (Srv. zaříkadlo, Kosmonosy.) — Ve jménu Krista Ježíše já vás žehnám, oustřele, jděte na skály a hory, tam kopejte a lámejte a té hlavě (jméno nemocného) na vždy pokoj dejte. — Oustřele jeví se bolestí v hlavě neb části obličeje neb hlavy. Aby se vědělo, jsou-li to jistě oustřele, vezme se nádoba s vodou a tam hází se po trochách oves. Padá-li oves ke dnu, nejsou to oustřele; skupí-li se \šak ve středu nádoby na povrchu vody, trpí nemocny oustřelemi a zažehnávají se ráno a večer.«

Pak radila babička: »Jdou, já jich dovedu k staré Fišerce, ta umí měřit mze. Až jim to poví, tak mi to řeknou, já bych to taky ráda uměla." — Slíbila jsem jí to, protože čas pokročil a já, kdo ví, kde bych se po staré Fišerce musela ptát. Zemanka mě k ní dovedla v krátkosti. Opakovala jsem svou žádost.

Fišerka obrátila se ke mně napolo zády — »já nic nevím, kdo pak jim to řek'?« — »Lidé — poslali mě sem« — »Ale kde pak! nic neumím« — »Já vím, že umíte — —« a nyní jsem rozvinula všechen svůj řečnicky talent, abych z Fišerky tajemství jejího léčení vypáčila. — »No, vědí, já to nepovím, protože kdo to prozradí, lomu se pak už nikdo neuzdraví,« odpověděla konečně Fišerka. — Řečnila jsem dále. Konečně jsem ji přesvědčila, že já léčit nebudu, ten pan doktor v Praze také ne, že jí teda nic nepokazíme a po chvíli novým příspěvkem do své sbírky obohacena vyšla jsem z domku. Zemanka skrytě na mě již čekala. Ale já jsem nyní nemohla slib splniti. Gupala netrpělivě vedle mě až na konec vesnice a zde jsem jí konečně řekla: »Milá babičko, já nic nevím, nemohu vám nic říci. Dám vám tuhle na kafíčko za ochotu, ale ...» — »A tak jim to Fišerka doopravdy neřekla?« — »Neřekla! Povídala, že by se jí žádny pacient pak neuzdravil,« prozradila jsem Zemance. — »Ale no — to je hloupá řeč! Ale však já jí povím, až se s ní sejdu!« hněvala se Zemanka. Co si obě vesnické doktorky potom řekly, to ovšem nevím, a sotva asi tyto řádky budou čísti.