Na potulkách za zaříkadly nemocí.

Sla jsem obcí K. Všude ticho, prázdno. Domky zavřené. Až konečně u zvoničky pod stromy na lávce vidím dědečka, babičku a mladou ženu s děckem v náručí. Když jsem docházela, dědeček pozdravil.

»Prosím vás, pantáto, nevíte, kde zde asi bydlí nějaká stará žena, která umí zažehnávat nemoce?« ptala jsem se.— >Zemanko! Tuhte ta paní vám něco chce!« šťouchl dědeček babičku. — »Tak jsem dobře trefila,« smála jsem se. »Prosím vás, babičko, umíte-li nějakou nemoc zažehnávat, řekněte mi tu modlitbu, budte tak hodná,« přednáším svou žádost. — »A co pak jim schází?« ptala se babička. — »Inu, nic — já si modlitby jen píšu!« vysvětluji babičce. — »A to s ní to chtějí také dělat?« — »Nechci! Já to pošlu jednomu panu doktorovi do Prahy.« — »Aha! Tak on to tedy tam bude u pacientů dělat!« — »Také ne, není lékařem, je jiným doktorem, ale on to tiskne do knih, aby se to nezapomnělo.« — »No vida. To je moc hezké od toho pána! Však beztoho to s náma zemře. Ti mladí už nic nevěří!« pokyvovala babička hlavou. — »A bodejť by věřili! Nejlepší je operací,« ozvala se mladá žena. - >Když se ale všechno operovat nedá,« namítám. — »Ale co pak! Mně také lidi všelicos radili, když jsem měla tu nemoc. Abych přej zakopala cibuli do země, a až ta cibule začne hnít, tak že ze mě ta nemoc také vyjde a zatím to nepomohlo. Pak jsem šla do Boleslave a tam operací mi pomohla,« řekla mladá. — »To se k tomu holt musí přiložit víra!« ujal se slova dědeček. — »Jak se říká, víra tvá tě uzdravila! Za mých dětských let, chodilo z naší vsi každý rok procesí k nějaké zázračné studánce. Všechny nemoce oční se tam uzdravily. Ve vsi byla jedna židovka a ta měla oči bolavé, a nic a nikdo jí nepomohl Když to procesí zas mělo jít, prosila ta židovka jednu ženskou, aby jí trochu té vody přinesla, že to také zkusí. Ženská vodu přinesla a židovka se uzdravila. Potom ta ženská říkala, že to nebyla ta zázračná voda, že přej na ni zapomněla a nabrala ji cestou z koleje; až k panu faráři se to doneslo,