nemá; nebo těmi slovy zvyklosti lidem zdraví vinšují a žádají, jakoby kýchání za věc posvátnou nebo svatou pokládali a měli. Někteří ji pak za budoucí nějakou zlou věc počítají, což jest velmi mylné a daleké od pravdy a jinač se nalézá. 2. Jestliže jest nějaké nezdraví v mozku před kejcháním, již když kdo kejchá, nemoc pomíjí, jak o tom lékaři umělí mluví a praví, protož není žádná příčina, proč bychom těch slov neměli jako i při té, tak i při kašli požívati.« Zmínky z této knížky zasluhuje (1. D2) výčitka o křestních jménech: »Toho se pak velmi pilně máme varovati a vystříhati, abychom našim dítkám žádným spůsobem jmen takových nedávali,, jenž vlastně Bohu příslušejí, jako Jehova, Jezos, Imanuel, Někteří dávně prostí v tom bloudili, hřešili, říkali: Velek, Duchek, Trojan, Božena, což. jest proti Bohu.«

Sedlák přicházel opilý domů, a když měl jísti, chtěl jen svou lžíci. Pakli ji nenašli, soptil a vše rozbíjel. Jednou jda zase opilý domů, posadil se v lese pod vysoký strom, aby si odpočinul. Bylo již tma. Na stromě seděli dva čerti a hovořili.

»Jak se máš?« ptá se jeden. »A špatně, 'brachu,« povídá druh. »Jsem ve statku a tam je všecko v pořádku. Sedlák nepije, nehraje, ani nešidí a nekrade. Chodí po domě, dohlíží. Čeládka se ho bojí, nezahálí. také nekrade. Selka je taky samá práce, neklevetí, nelže a muže nešidí. Děti taky poslouchají. Sedlák se nemá proč zlobiti, nekleje a nenadává. Tak vidíš, hubnu, jsem už jako lunt a musím se jinam odstěhovat.« — Prvý se smál: »A to já si zas nemohu vy nach valiti! Můj sedlák je každý den opilý a když přijde domů, všecko se před ním třese. Já mu pokaždé schovám jeho lžíci, on ji chce, a protože ji nemohou najíti, vzteká se, kleje, všecko tluče, domácí bije a s hromem na jazyku lehne a jako špalek usne. A co se pak v domě děje, snadno uhodneš. Moje pšenice kvete. Podívej se na mne, jak vypadám tlustý!«

Sedlák to vše vyslechl, maje husí kůži po těle. Když čerti umlkli, zdvihl se tichounce a šel domů. Doma se divili, jak byl tichý, a že ani se neshání po své lžíci. Když mu dali jinou, nehuboval, neklel. Od té doby byl všecek jiný a dům též celý se změnil. (Z Herbotic.)

Sem se hodí tak pověra z České Třebové. Nemůže-li někdo nějakou věc nedávno odloženou dlouho najíti, zlobí se a říká: »Čert na tom sedí.« Řekne-li takový: »Uhni, čerte, ocas!« Pak tu věc hned najde. — Známa jsou též přísloví sem se vztahující: čert to vzal. čerti to někam odnesli (zatáhli). Kdo ví, kam to čert ďal? Žádá-li někdo něco přílišného, vysmívají se mu: Čerti (by) brali!