kamenité půdy, která jen žitičko a brambory hostí. Doprava mrvy, kterou tkalci dříve v putnách do vrchů nosili, ulehčila se zvláštním kladkovým a lanovým přístrojem; po celém příkrém svahu táhne se lano po kladkách. Jeden konec lana táhnou lidé s kopce, aby pomáhali voziči, s trakařem nebo kortoučem mrvou naloženým do kopce jedoucímu. — Druhý konec lana totiž uváže se právě k prostému onomu dopravnému prostředku; při delším kopci mají tahouni, obyčejně několik ženských, několik stanic po svahu kopce rozdělených, aby se molili vrátiti v čas k své prvotní stanici. Podívaná na tuto dopravu mrvy do slřechovitých kopců jest velezajímavá a přiláká hejno dětí, jež si rády též zatáhnou a některého voziče do vrchu propoženou — hlavně ženy, obyčejné sukařky u tkalce, jemuž políčko patří, rády si tu i tam žert s voziči dovolí.

Před dávnými lety, kdy se kapucíni o půlnoci modlívali hodinky, byly hned od večera všeliké zábavy přísně zapověděny. I stalo se, že tři klenci toho řádu, aby si dlouhý čas ukrátili, chodívali hrát v karty do hrobky klášterní. Hrobka tato skládala se z dvojího oddělení; v prvním pohřbeny byly vznešené osoby stavu světského, v drahém pokládali se zemřelí mniši na zem bez rakví. V první oné části hrobky zasedli mladíci ke stolku a bavili se hrou v karty.

Jednoho večera byli tak zabráni do hry, že jim zvonění na kůru přišlo velmi nevhod. Mrzeli se všichni tři. První huboval, že musí v nejlepším přestati, druhý, že čas tak rychle ubíhá, a třetí, nemaje na tom dosti, ukazuje do druhého oddělení hrobky, pravil: »Tam jich zahálí dost.« Potom vstal a dodal: »Vstávejte, lenoši, a jděte za nás do chóru!« Sotva to dořekl, tři mrtví z řady povstali a brali se k východu. Polekaní klerici dali se na útěk. Ale jeden z nich sklesl hned v hrobce mrtev k zemi, druhý spadl se schodů a zabil se, a třetí omdlel na chodbě.

Zatím sešli se mniši plným počtem do chóru. I tři klerici seděli na svých místech. Domodlili se právě první díl, všichni se poklonili a sundali kapuce se svých hlav. Jenom klerici stáli nepohnuti a kapuci nesundali. Nejbližší mnich poklepal jednomu z nich na rameno, řka: »Bratře, nevíš-li, co se sluší?« Pokáraný rychle se obrátil k němu, sundal kapuci, jakož učinili i oba ostatní. Jaké bylo ustrnutí všech, když uzřeli umrlčí hlavy!

V tu chvíli všichni tři s kůra zmizeli. Polekaní řeholníci vyšli na chodbu a nalezli tam ležícího klerika. Když ho vzkřísili, vypravoval jim co se přihodilo. Do hrobky vejíti se již nikdy neodvážil.