Na schodě.

Stará Křúpaika začaia ehrnúť.528) Vláčila sa ešče vláčila, ale potem přeca zalehla nadobře. Kašlala hrubě a stěžovala sa, že jí to nedá dýchal'. Ale smila sa ešče při tom. Préj hrobařů pes na mňa ščeká.

Já sem si enom příla, tebe viděť v pořádku a Hanču, pravila synkovi, dyž ju těšil, že to přejde. Nad tebú šak aniž bych sa starala, leč Hanča. . . no snáď dá Pámbu, dyť sa modlím stávaja léhaja, ve dně v noci ... Já vím, že je to už tá poslední nemoc. A dyž nic nechce ten pan doktor řécť. Musím udělať pořádek, dyby sa stalo . . .

Ja, nebožčík pan doktor Kysela praúvál, do dlúho kašle, že je dlúho na světě, špasováí Křúpaia, ale nebylo mu hrubě do smíchu. Sak jím lóní růstly huby ve stavěnu.529)

Nebudu já už dlúho světla páliť, řekla na to Křúpaíka. Jakživa sem nebyía nemocná, abych musela v posteli ležať. Neměia sem ani na to dy. Enom sa včil bojím, že musím diúho ležať.

Bylo by ňa tu třeba, och bylo ! oddechla si po chvilce pohlédňaci na taťka, ale — vůla boží . . Rozpáraj ně ten černý fjértocb, Maruško, pravila nevěstě, co vchodila do izby. Udělám si z toho fjértoch do hrobu. Tak na polovic to rozstřihni, já sem polovicu slíbila sestře, Domínčeně. Včil už néni taková móda, široké fjértochy nosiť.

Maruša vytáhla íjértoch z kostna.

V téj přišéJ Pepek z venku ze řvavú. Pošpihlál530) sa nožem. Rozárka vitfaci to, plakala také. Obě děti tak spolu kamarádily, až sa Pepkovi vysmívali ogaři,531) že je >cérčí pupek-nevýlupek« a zpívávali jim, dyž jich spolu zahlédli: »Galán, galán z galáakú, sedíja si pod branku.«

Maruša položaci fjértoch dívala sa synkovi na prst. Ja, nebřanéi53

Vidiš: Nechaj noža, bolí koza! pravila stařenka synkovi.

A proč ty nože neuchráníte! brčáí stařík. Dycky vám to pravím. — A vyšel ven.

Šijem boty do roboty — zatahýc ! hrála sa Maruša s chlapcem Ale tož, jak mu rozháňala rukama, začala ho bolačka jadiť533) a cblap-