Byl-li šohaj oklamán, rmoutil se, a jak dí národní píseň, pobolívala ho hlava : »Ej bolí, bolí, pobolívá, že mně děvčinka vypovídá,« avšak snadněji se upokojil: »Ej, když vypoví, bude jinší, bude děvoinka upřímnější.«

Většího a delšího zármutku zakoušela dívčina, byvši milým opuštěna. Snažila ss zapomenouti: »Zapomněla bych já, zapomněla lehce, ale mé srdénko zapomenout nechce.« Což divu, že oklamaná kára svého nevěrného milého: »Dycky's chodil, dycky's klamal, až mně můj víneček zvjadal.« Vyčítá jemu jeho neupřímnost a nevěrnost, a vidouc, že se jí vyhýbá, aby se s ní nesetkal, domlouvá jemu, aby toho nečinil, že vyhýbání jemu není platné: »Nevymíňaj, nevymineš, trestu Božího ne-ujdeš.« Ano, dívka opuštěná i na Pánu Bohu sama trest na nevěrného vyprošuje: »Pán Buh ščestí nedal na tvojem statečku, že si ty ošidil chudobné děvečku.«

Bůh, jak lid se domnívá, pláč a nářek opuštěné slyší a její volání po trestu splňuje, nebo nevěrný nebývá šťasten za života svého. Jako doklady o tom byly mi vypravovány pravdivé události. Po několik let chodil jinoch za dívkou, a lidé se domýšleli, že si ji vezme. Než, najednou namluvil si jinou. Není však šťasten v manželství svém; manželka jeho velmi těžce onemocněla a dítko narozené hned zemřelo. Při každém následujícím šestinedělí byla u velkém nebezpečenství. Zdráva vůbec není, nemůže pracovati a konati své povinnosti jako hospodyně, a ustavičným léčením vzrůstají značné výlohy pro domácnost Lid praví, že to trest za nevěru.

Jiný jinoch měl lásku s dívkou, opustil ji, vyvoliv si jinou za družku v životě svém. Opuštěná dívka právě v den svatby svého nevěrného milence šťastně se vdala za jiného šlechetného muže, trest však od Boha na nevěrného si vyprosila; děti přicházely mu na svět vždy mrtvé.

Trest přichází na nevěrného i tehdy, když se i neožení a svobodným zůstane. Tak stalo se jinochu, jenž po dlouhou dobu měl známost s dívkou velmi hodnou. Sliboval jí, že, až by nabyl nějakého postavení, ji sobě vezme. Stal se úředníkem při dráze ; tu naskytly se mu známosti jiné, hledal »zástěrkové« protekce a první lásky své zapomenul. Trestu však za nevěrnost svou neušel; onemocněl duševně, stal se načisto blbým. »Nyní, když ho vidím tak pokořeného a ztrestaného a měla bych se z toho radovati, musím ho ještě politovati, an vidím, jakým mrzákem jest,« pravila dívka, kterou byl opustil.

Má tedy posud lid za to, že nevěrný milý trestu Božímu neujde, a že opuštěná, oklamaná dívka i trest od Boha na něho vyprošuje. Má trest tento za spravedlivý a říkává si: »Měl se držet své, když mu byla tak dlouho dobrá, ale nikoliv jí zkazit život a pak si vzíti jinou« a o té, jež s ním trpí: »Měla ho neodvádět jiné a pomyslit si, jak by jí to bylo, kdyby se jí tak stalo «