Rozmlouvání sedláka s doktorem o moru r. 1582.

Kněz Jan, farář v Bakově, vydal u Jiř. Černého r. 1582 spis »Sedlák povycvičený maje rozmlouvání s doktorem lékařským, že od morových bolestí žádného nakažení není, dovozuje.« V knize hádá se sed ák s lékařem. Svoje důvody učené i neučené, proplétá zajímavými zprávami o lidovém léčení, brojí proti astrologii, víře o vlivu planet, hvězd na osudy lidské, zapsal zmínku o knížkách prostonárodní čelby české. Vedle toho jest v knize dlouhá řada rázovitých přísloví, pořekadel a úsloví staročeských. Z námitek a výkladů rozšafného sedláka vybíráme tyto ukázky :

Proč nenaříkáte na životčichy, proč jich netrescete, že se sami bez vás a bez vaší raddy hojiti umějí. Jichžto staří doktoři netoliko proto nehaněli, ale raději od nich mnohému přirození lékařskému se naučili. Ona potvora v řece Nilus, která hrdlo a hřbet má jako knoň a odtud slově Hippopotamus, ta, když se dobře vypase, vidí svou tlustost sobě býti škodnou, protož hledá vostrého dřeva, tím se raní a krev z sebe cedí, avšak aby příliš krvotokem tím nezemdlela, zastavuje sobě ránu bahnem, tím vás vyučujíc, že hlína aneb bahno studené jest odhanitelem nazpátek jakž vlhkosti, tak i horkosti. Jeleni uvedli vás na třevdavu, nebo jsouc střelou raněni, jedí třevdavu a tím z sebe střelu vypuzují. Ještěrky též vám třevdavu schválili, nebo majíce se potejkati s hady, protijedu třevdavy užívají. Laštovice naučili vás znát celidonii, nebo když jejich mladá ptačátka slepá jsou, spomáhají jim celidonií. Kolčava lovíc myši, aby od nich zjedovatěna nebyla, routy užívaje, vám moc a přirození routy proti jedu ukázala. V též příčině od čápuov, seč by dobrá mysl býti mohla, naučení jste vzali. Hadové, zemním prachem v zimě oči majíce zatemněné, z jara vlaským koprem zrak vyčišťujíce, také vám učení přidali. A nedávno jeden důstojný člověk v letě na besídce v zahrádce s jinými lidmi přátelské posedění maje a některých pokrmuov s nimi požívaje, tomu se všemi přísedícími se díval, kterak zemská žába chléb čijíc, blížeji k besídce lezla, ale když trefila pod velikého pavouka, týž pavouk se na ni valně spustil, a ji svým vlastním jedem zraniv, na-jedovatil, až hned velice nabobtnala a votekla, ale ona lehúčky lezla k jitro-cilu, kterého jakž pojedla, hned zase splaskla, čímž žába ta lékařům nemalé svědectví, že jitrocil jed zahání, vydala (1. 15)

Jeden člověk hojil lidi na z i m n i c i, vzal koňskou hlavu na drahách a položil ji nemocnému a hned mu zimnice přestala. Otázán, jak by to hojení se konalo, odpověděl, že zimnici říkají »mrcha«, a koňská hlava že také jest mrcha a tak že zlé zlým a mrcha mrchou se odbejvá (1. 40 b).

Jiný člověk hojíc lidi na zuby, takto radil : Když se náhodou uhlídá popel z luhu na cestu aneb před duom vysypanej, aby se řeklo :