uhrazla, začala sa modliť: Očenášíčku, pro Boha fa prosím, na nebesíčku! a utékia do kuchyně, a ti za ňú, tož ju až vřed zaťáí.563)

A dysi na prostředním šeňku jak tam na jednoho dotypali,564) tož ten to doma nevídal, vyskočíi na stůl a dáí sa zpívat: »Dož ochrany Nejvyššího.«

Ja, to byl Hrna z Hovězí tušim. Veť oni aj nedy byli až nešikovní, ti čerti.

Všecko to tak zahýňá. Včil už ani máje nestavjajú. Majů zakázané, nide nic brať. Dyby uťal nede jedlicu a proneslo sa to, tož ho zavřu.

A tož v horách přeca dřeva ubývá hledači na to. Sak včil kupí dřevo zač chce, do tom rozumí. Ti Židé aj podplatili hajné, aby hřiby ze starých stromů odlúpali a na mladé přibili, aby dřevo laciňéj dostali a mohli na to ustřkat, že je darební, pravil Křúpata.

A tož k nám zas přiďte, volala565) Křúpalka, dyž tetka odchodiia. Tak člověka rozeberete. Vet je ně lepší bez medecíny.

Stará Jeřábkova byla zlá bába a říkali o ní, že má v chalupě plivníka. Starý byl v polích na panském hlídačem a proto snad měli obilí dost. Ale ve vsi říkali, že to proto že tam plivník se usadil. To je takové urousané, strhané, hubené, belhavó kuřátko, jež pořád vypadá jako za-moklé a jako v dešti píská. Prý u Jeřábků ho měli za pecí a zimomřivě tam hekávalo a nahekalo vždycky kolik měr obilí, jež bába sbírala a do pytle sypala. Bylo to prý za dveřmi slyšet, jak se tam šustí a přesejpá a jak plivník píská.

A říká se, kdo má plivníka, že to pro hospodářství dobře, ale že člověk propadává duší peklu, že si zlý duch pro takového člověka přijde. A toho se Jeřábkova bála. Chtěla plivníka vyhnat, ale prý se nedal, každou noc za pecí tak pískal a štrachal a očka mu tmou svítila. Chytit se nedal, mizel pod rukou a potom se každý bál po něm sáhnout, to prý by si strašně zle člověk udělal. Trápilo to bábu a usmyslila si, když není jiné pomoci, že prodá chalupu, a také ano. Ale to nejde jen tak, plivník neopustí a vytrvá vše, dokud duše nepropadne, a tak se ho Jeřábkovi už nezbavili. Chalupa prodána, až naloženo a jedou jinam a stará už si v duchu libuje, že bude od šotka pokoj, co se tu zrovna na cestě na konci vsi do polí ozve šeplavě: »Tak še tu mějte dobře, už še jinam štěhujem.« Byl to plivník, jenž když promluví, tak vždycky šeplavě. Toho prý se nejde zbavit, tak jako ne zlého svědomí.