zorovali, že uhlazeny ten páneček není nikdo jiný, než vodník, nebot z levého šosu mu vždy kapala voda, který by dceru jejich mohl někdy utopiti. I přemýšleli, jak by se ho zbavili. Ale žádná lest nezdála se jim doati chytrou. Konečně naskytnul se jim prostředek účinný bezděky. Staří měli pěknou stelnou kravičku, o kterou se strachovali, aby jim jí někdo neučaroval a tu v starostech o ní napadlo matku, že by jim v této věci mohl poraditi nejlépe vodník i uložila dceři, aby se svého milence optala, co mají dělati, aby žádný zlý duch neměl moc k jejich kravičce. Dcera poslechla a když vodník přišel zase jednou podvečer na tácky, prosila jej, aby jí poradil něco proti učarování. Vodník chvíli váhal, ale prosebný pohled dívčin radu přece na něm vyloudil. Pravil: »Panenko milá, natrhej toliký bílý (lomikámen zrnitý, saxifraga granulata), mateřídoušky a čerlkusu, který má prostřední kořen od čerta uhryznutý a jako shnilý a ty tři vpcí uvař a pak tím kravičku umývej a nikdo jí neuškodí. Ale sama se tím panenko neměj!« dodal ještě s důrazem. Panna pochopila hned, proč ji milenec asi od umývání zrazuje a proto jakmile měla odvar hotový, sama se ním nejprve umyla a hned vodník měl k ní moc již jen na jeden hon a když druhého dne se podruhé umyla, mohl se jí přiblížiti již jen na dva hony a když potřetí se umyla, tu už přes tři hony jen pohlížel, kde stála chaloupka jeho milé, bolně naříkaje: >Toliko, toliko bílá! Ty's mne s mou milou rozloučila « Dle toho mohou také vodníci zpívati někdy: »vale, lásko ošemetná«.

Též u Holického větrníku (mlýn pov.) dokud tu ještě u kříže černého stával, zdržoval se ve studni vodník.

Hluboká studně s rumpálem stojí při samé silnici a proto domácí i cizí lidé vidívali jej někdy, jak sedí na ohlubni. I umínili si jednou, že jej chytí; když pak seděl v zamyšlení na okraji studně, vzali řetěz, udělali oko, připlížili se nepozorovaně k němu a ze zadu mu je hodili na krk, aby — až bude chtíti do studně skočiti — na tom oku se uškrtil a zůstal viseti ostatním pro podívanou. Druhý konec řetězu uvázali ku blízkému stromu, aby sami měli ruce volné. Ale hastrman sotva že ucítil oko na krku a zpozoroval, že jest lapen, překousl řetěz, až to zaskřípělo, a utekl. Od té doby prý se z té studně nadobro vystěhoval, neboť nikdy již více tam nebyl viděn.

Lysá bývala od starodávna městem komorním a požívala, jsouc v dobré vůli s královskými hejtmany, kterých neopomenula tu a tam některým dárkem si nakloniti, znamenité volnosti a nabyla jich přičiněním Mnohých svobod. Proto když se r. 1647. vrchností její stala rodina