Sen Hanácky o synovi usmrceném.

Matka Hanačka zlratila jedinkého syna, svou naději pro stáří vdovy. Hrozná byla jeho smrt. Zasypán hlinou, udušen, znetvořen, při krušném výdělku v cihelnách. Jak mi vyprávěla, měla potom sen. Viděla syna, přišel k ní, s trpkým a bolestným výrazem v tváři, že se ho až ulekla. Maně s rtů splynula jí otázka: »Františko drahé, seš te to? Ach te nevíš, co sem vestála, deš's mně (h)omřel.«

Odpověď synova prý zněla pohněvaně: »Debeste mně měla opravdo ráda, tak beste se neprotivěla proti prozřetelnosti Boží. Vy povídáte, že se mně Pán Bůh neodměněl; on se mně za mojeho něco dobrího nemohl lepší odměnět, jak že mně tak mladého z teho ošklevýho světa vzal.« — »Ešle pak věděls něco o tom, že (h)omíráš?« — »»Já sem nic nevěděl, až anděl ke mně přešel a vedl mně.«» — »To tě istě vedl k sodo — to ses bál!« — »»Co beeh se bál, deť sem já Vás tak laskavó ešče ke mně neviděl, jak Pán Bůh ke mně bel. Dež sem k němo přišel — tak mně objal!«« — »A co pak můj senáčko drahé, tam děláváš? — »»Pána Boha chválím!«« — »A co jídáváš?« — »»Šak. Ve mně takové stůl ne-omite přechestat, jak já ho mám přepravené «c — »Ešle pak tam měls jaké očestec?« — »»Všeci tam majó očestec Só tam malý děti a nemluvňata a taky si mosijó svoje vetrpět.«« — »A pro Boha, a za co te ?« — »»Protože obcojó s hříšnéma ledma.«« — »A co bes te mohl mět cho-derko milá za hřích? Ešles někde to modletbičko venechal« — »»Tak to chvílo sem hřešel. Víte, že mně nechal Bůh hřích poznat a já sem se přec nekerího dopostil.«« — »Ach Františko drahé, deš tes tnosel (h)omřít a tade tóli kvítí a všeckýho « — »»Šak tam je teprv krásně. Až bodete (h)omírat, co tade vidíte nékrásnějšího tam to bode to néškaródší.«« — »Ach dež já mosím tak tade bez tebe bét!« — »»Co pak si netrófáte beze mně bét těch 15 let?«« — »Ach Bože, 15 let! Já bech si přála hned (h)omřít« — »»A dež bodete mět za těch )5 let (h)omřít, tak ešče nebodete k smrti přepravena.«« — »A Františko, ešče mě pověz: Co ledí jož (h)omřelo, co je jich na světě a co se teprov narodijó, ešle pak tam bodeme mět všeci místa?« — »»Ož zas pochebojete o mocnosti Boží! Debeste mě dva te gronte dala, tak ešče nebudo mět to místo, co ho mám tam.««

Dopověděl tato slova, zmizel ve dveřích. I rozpjala matka náruč a pravila: »Dítě drahé, deť mně neopóšte!« — »»Já jož mosím ít. Můj čas jož vepršel!«« To zvolav, zmizel zcela! . . . Probudila se a hořce plakala. Plakala, plakala, až zase usnula. I zase se jí zdálo o Františkovi. Tenkráte přišel vesel s obličejem rozzářeným, tak že matka potěšena zvolala: »Debes tak ke mně každé den chodil, já bech o tě tak neplakala!« — »»Maměnko, dnes so u Vás naposlede, jož k Vám nikdá nepřendoU« — »A taks ode mně odešel, anis mně s Pánem Bohem nedal.« — »»Tak