Vám dávám včel s Pánem Bohem, a kdo se to ode mně přeje, tak mu to taky veřidte!«« — »A anis mně neodpověděl, jakés měl očestec!?« — »»Decki jsem se hodino pekl!«« — »Ach jaké te seš krásné a přeeés bél tak zohavené a hlavo měl's tak pokločenó!« — a pohladivši jej, ucítila mrazný chlad na ruce své, jehož nezbavila se po celý den. Sen zmizel na dobio. Franlišek, jak dodala mně udivenému, nepřišel již nikdy více.

(S 1 vyobraz.).

Slavnostní číslo »Volných Směrů«, věnované mistrovi Hanušovi Schwai-grovi, seznámilo veřejnost českou se zajímavou malbou jeho. Pod šibenicí příšerně se šklebí pidímužíci, pekelné zjevy a jiná sběř duchů na čaroděje, jenž honí psa, který se snaží vytrhnouti ze země rostoucího mužíka. Mistr pojmenoval malbu: Dobývání mandragory*)

Pověra o vykopávání man Iragory, mužíka, udržuje se po celý středověk s představami, jak zázračné účiny působí tajemný kořen byliny, v němž fantasie spatřovala postavu, podobu těla lidského. Viz podrobnosti v dějinách pověry středověké od Meyera a Schindlera. Srjdíři uměli odstraniti z kořenů některých rostlin zbytečné výrůstky, tak že opravdu »mužík« nabyl jaké také podůbky s tělem lidským (hlava, ruce, nohy), a prodávali je za pravé »mandragory«.

Kolovaly pověsti za středověku, že mandragora bují a kvete v noci štědrovečerní. Vyrůstá prý pod šibenicí z výtoku nevinného oběšence. S hrozným nebezpečím bylo spojeno vytržení mandragory ze země. Dělo se to se složitými obřady, s děsným zaklínáním. Mužík prý třepil strašný skřek, že si troufá člověk smělec jej vytrhnouti ze země. Leckterý odvážlivec proto pykal smělost hrůzou, ba i smrtí to zaplatil. Aby se zabránilo pohromě, zacpali si uši voskem, brávali černého psa před východem slunce a pokřižovali rostlinu, uvázali mu mandragoru za ocas, lákali, honili, troubili na roh, aby utíkal a tím »mužíka« násilím ze země vyrval. Mandragora hrůzou a křikem psa umořila, ale byla ze země vytržena a v moc lidskou dána.**)

Středověké návody poučují obšírně, jak dlužno vytaženou mandragoru opatrně nésti domů a omýti červeným vínem, pak se má koupati, ošetřovati, ozdobiti košilkou bílou hedvábnou, uložiti v rakvičce, ve skřínce. Za to prý přináší zdar, požehnání ve všem, blahobyt hospodářství i rodině, dává moc nad počasím, prodlužuje život majiteli. Kdo položil peníz k mandragoře, nalezl tam ráno peníze dva atd.