Ustálil se také právní obyčej, že po smrti majitele mandragory připadl kořen kouzelný synovi nejmladšímu a když tento zemřel bez-dětek, měl teprve právo na mužíka syn nejstarší.

Pověra o mandragoře není pouhou smyšlenkou středověkou. Přechází vlastně jako dědictví ze slarověku, jak nasvědčují hojné zprávy u klassických spisovatelů.1) Pověrečný názor ve středověku toliko se

Mandragory Rudolfa II. Kreslil Zdeněk Laštovka.

zdokonalil a takořka byl vpraven v celou soustavu pověrečnou se zvláštními obřady.

Bylina »Mandragora officinalis« (»mužík«, »strýček«, Alraunpflanze), má dlouhý, silně chloupky porostlý kořen, pravidelně zakončený dvěma výběžky, bílé květy a žlutavé plody. Listy i kůra mají nahořklou chuť,