str. 289
Ustálil se také právní obyčej, že po smrti majitele mandragory připadl kořen kouzelný synovi nejmladšímu a když tento zemřel bez-dětek, měl teprve právo na mužíka syn nejstarší.
Pověra o mandragoře není pouhou smyšlenkou středověkou. Přechází vlastně jako dědictví ze slarověku, jak nasvědčují hojné zprávy u klassických spisovatelů.1) Pověrečný názor ve středověku toliko se

Mandragory Rudolfa II. Kreslil Zdeněk Laštovka.
zdokonalil a takořka byl vpraven v celou soustavu pověrečnou se zvláštními obřady.
Bylina »Mandragora officinalis« (»mužík«, »strýček«, Alraunpflanze), má dlouhý, silně chloupky porostlý kořen, pravidelně zakončený dvěma výběžky, bílé květy a žlutavé plody. Listy i kůra mají nahořklou chuť,
1) Joh. Georg Grässe, Beiträge zur Literatur u. Sage des Mittelalters, Dresden, 1850, str. 45—86: Vom Galgenmännlein oder Mandragora; Dr. Edmund 0. von Lippmann, Ueber einen naturwissenschaftlichen Aberglauben, Halle, 1894, 8, str. 5 a d. Studií těchto používáme a citáty z nich vybíráme.
|