zapáchají vůní omamující a bylina vůbec působí narkotický, obsahujíc v sobě látky, příbuzné s atropinem a hyoscyaminem (s rulíkem a blínem). O podrobnosti a druhy botanické nejde. 1) Sobotka uvádí názvy : Mužík (Mandragora), též mužíček, cicmužíček, strýček, pokřín, pol. pokrzyk, rus. Adamova golova, něm. alraun. Podotýká právem dále Sobotka, že v lidovém podání u nás nemůže to býti mandragora pravá, kteráž roste pouze v jižní Evropě, jako v Řecku, ve Španělích, Itálii a j. Náš lid, přijav pověru od národů klassických a ze západní Evropy a nenalézaje mandragory, vyhledal si jiný kořen k tomu způsobilý, zejména kořen posedu nebo rulíku. Srv. o posedu dále str. 304.

Již ve starověku srovnávali dvojitý kořen s lidskou postavou. Lipp-mann uvádí podrobné doklady z jednotlivých spisovatelů řeckých a římských. Pythagoras dotýká se podoby tohoto kořene s člověkem v pojmenování byliny.2) Slavný lékař Hippokrates (460—356 před Kr.) zná léčivou šťávu rostliny, zvláště v nemoci žlučové, ale varuje před nemírným užíváním, že prý způsobí zběsilost. Aristoteles (384—322 př. Kr.) zmiňuje se o mandragoře, že přivodí spánek. Jeho žák Theofrast (372 až 285 před Kr.) zná již návod, jak se vykouzlí tlustý kořen ze země. Mečem vyryjí se v zemi kolem byliny tři kruhy, pak se skáče okolo a mluví se lichotivě, pak se vytrhne. Tu se již patrně vyskytuje zárodek středověké pověry. Theofrast chválí hojivé účiny kořene; varuje zároveň před nadužívaním, větší dávka působí spánek, ba nemírná dávka usmrcuje.3) Úsloví Demosthenovo »pod mandragorou spáti« znamená pravidelně zemříti. Patrno odtud, jak byly vědomosti o mandragoře známa a jak všude kolovaly, když úsloví odtud vzniklo. Tvrdí se, že i zmínky u Homéra (Odyssea X. 302.) o kořeni proti kouzelnému nápoji čarodějnice Circe, jenž nesnadno dá se vykopati, souvisí s pověstmi o mandragoře.

Vedle řeckých spisovatelů zmiňují se o mandragoře také spisy latinské. Columella (35—65 po Kr.) jmenuje mandragoru »planta semi-hominis«, naznačuje tímto názvem, že se kořen podobá člověku4.) Plinius (23 — 79 po Kr.) rozeznává dva druhy, mužíčka a žínku. Šťáva z byliny prý tiší bolesti, uspává, větší dávka však omamuje, otravuje. Kdo vykopává kořen, obrátí se obličejem k západu a mečem nakreslí tři kruhy.5) Dioskorides roku 77. nebo 78. po Kr. líčí podobně jako Plinius mandragoru a její účinky. Šťávu prý dávají lékaři do vína při užívání. Kromě jiného užívá prý se šťávy jako nápoje lásky.6) Rovněž Galenos r. 131 až