204 po Kr.) vypravuje o účinku mandragorové šťávy, víno mandragorové prý se dováží každý rok z Kréty do Říma.

Aelian asi r. 125 po Kr. obšírně zaznamenává pověsti o hojivé bylině »kynospastos« (od psa vytržené), která prý kvete v noci zářivými kvítky. Nesmí se utrhnouti, kdo ji v noci zahlédne, jen si naznačí, kde roste. Běda, kdo by se ji dotekl, hned zemře. Ráno přivede si mladého, vyhladovělého psa, přiváže bylinu k němu a láká psa kusem masa. Pes hltavě se žene za masem, tahá kořen a scepení ihned, jak se objeví kořen na povrchu země.1) Stejně popisuje čarovnou bylinu a její vytržení Diodoros z Tarsu, dodávaje, že světélka květů v noci prchají před člověkem.

Flavius Josephus (r. 37—93) tvrdí, že mandragora září v noci ohnivě a podává návod, jak smrtonosným účinem jejím pes zahyne a člověk se zmocní kořene, který pak jemu získává pokladů, udělí nezrani-telnost, umění zaklínati počasí atd.2) Viz staročeský překlad tohoto místa v dalším.

Theofrastův výklad o působení mandragory v lásce, v manželství potvrzuje se dalšími doklady. Hesychius (asi r. 550) uvádí Afroditu, bohyni lásky, ve spojení s mandragorou.3) V řeckém překladu bible z doby Ptolemaea Filadelfa (r. 285—247 před Kr.) nahrazuje se název rostliny »duda'im« (Genesis 30, 14), kterou Ruben našel na poli, přinesl ji matce své Lii, řeckým názvem »mandragora« 4) Rovněž spisovatelé byzantští Theofanes (asi r. 818) a Kedrenos (asi r. 1050) vypravují o kouzelné moci mandragory, vytažené od psa ze země.

Z literatury řecké a byzantské přecházejí pověsti a pověry o mandragoře do zkazek východních. Zná je starý perský spisovatel knihy lékárnické Ali-el-Herevi (asi r. 980) a známý Avicenna (980—1037). Letopisci křížové výpravy první (1096—9) na př. Jacobus de Vitriaco přinášejí pověsti do Evropy, kdež se potvrzují uvedenými zprávami z latinských spisovatelů. Někleří učenci (Platearius asi 1150, Petrus de Crescentiis r. 1235—1320) posmívali se pověře s mandragorou. Jiní v pracích přírodovědeckých popisují bylinu mandragoru, neuvádějíce vůbec pověrečných pověstí, nebo jen stručně se jich dotýkajíce, jako Vincentius Bellovacensis (f 1260), Thomas di Gantiprato (f 1260), Albertus Magnus (1193—1280), Conrad v. Megenberg r. 1349.5) V tradici lidové šířila se přes to pověra o mandragoře všude a přešla i do léčení lidového, zejména později, kdy byla přibrána do »regimentu zdraví« pověstné školy salernitanské. Pověra vzrůstala tak, že se kopání a užívání mandragory čítalo mezi důkazy o čarování, o spolku s duchy, se satanášem. Již ve XIV. století zakazoval se v Paříži 6) obchod s kořenem mandragory, měl se spáliti, zničiti. Přes to však mezi důvody, proč r. 1431 byla Panna Orleánska odsouzena a