str. 292
upálena, uvádí se čarování s mandragorou a ještě r. 1578 honosí se učený jesuita Del Rio odvahou, že hodil mandragoru do plamenů.1)
V XVI. a XVII. století vyrojila se zvláštní literatura (hlavně v Německu), kde se pojednávalo se stanoviska náboženského, přírodovědeckého i právnického o mandragoře v učených i neučených spisech a dissertacích doktorských.2)
Učení přírodovědci a vykladatelé klassické literatury: Manardus r. 1462 — 1536, Mathiolus ve svém herbáři, též po česku vydaném, Marcellus Vergilius, Brasavoli (1545), Amatus Lusitanus (1554), Bock (1498—1554), Fuchs (1501—1566), Tabernaemontanus (1588) a jiní dokazovali podvody s mandragorou. Podvodníci vyřezávali z kořenů vhodných lidské postavy, chloupky domnělé narostly tím, že se kořen obsypal semínky drobné trávy a uložil do vlhkého písku. Pověra však dále se udržovala i byla předmětem skladeb rozmanitých, na př. Machiavelli napsal veselohru »La mandragola«, z které potom čerpal Lafontaine.3)
Slovo mandragora znají jakožto název rostliny slovníky staročeské. Jsou to však jen kusé a málomluvné záznamy. Z nich zvláštní pozornosti jen zasluhuje v rukopisném slovníku Vodňanském »Gortex: mužík šibeniční«.
V památkách staročeských hledáme raději obšírnějších dokladův o mandragoře. Jdeme na radu nejdříve ke Štítnému. Kára pověrečné po-boňky souvěké a výslovně se zmiňuje o dobývání kořene pod šibenicí. Praví doslovně: »Ti, ješto pósobie čáry, ti vědie, kak se s šeřednú věcí obierají: když kakés pod šibenicí kořenie ryjí; když čehos viselcóm uře-zují; když žáby, strýčky neb kořenie křtie.«4) Nejmenuje tu přímo man-
1) Grässe, Beiträge zur Literatur und Sage des Mittelalters; Dresden, 1850, str. 48.; Lippmann, 8.
2) Simplicissimi Galgenmännlein oder ausführlicher Bericht von den Alrun-gen oder Geldmännlein, Leipzig, 1684, 8° (Schriften III. 809 - 46); J. Tho-masius, De mandragora, Lipsiae, 1655, 4°; Schmidel, De mandragora, Lipsiae, 1655, 4°; Deusing, De mandragorae pomis, Groning. 1659, 4°; Liebetanz, Disputatio de Dudaim, Witteb. 1660, 4"; Reiss, Mandragora an ad Venerein promovendam ducere possit, Altonaviae, 1666, 4"; Grossgebaur, De mandragora Racheiis, Weimar, 1692, 4"; Beschreibung der Allraunwurzel und des Fahrenkrautes, Gosmopoli, 170J, 4°; Ant. Bertoloni. Gom-mentatio de mandragoris, Bononiae, 1735, fol ; O. Rudbeck, Dudaim Ru-benis, quos neutiquam mandragorae fructus fuisse aut flores amabiles, sed fraga vel mora rubi Idaei spinosi. Upsaliae, 1735, 4"; Georg. Chr. Roth, De imagunculis Germanorum magicis, quos Allrunos vocant, comment Helmestadii, 1737, 4°; J S. Schmid, Gomm. de alrunis Germanorum, Halae Magd., 1737, 4°; Fr. Frommschmidt, Bericht, woher man sogenannte Alraunigen oder Goldmännlein bekomme, s. 1., 1768, 16°.
3) Viz záznamy pověry o mandragoře: Tharsander, Schauplatz ungereimten Meinungen, Leipzig, 1737, 1.560 ad.; Mannling, Curiositäten, 244,306 ad.; Horst, Zauberbibliothek B. V. str. 321. VI. str. 277; Hauber, Bibliotheca magica, Stück 30, 356 str.; De Porta, Amphiteatrum magiae univ.. Norim-bergae, 1714, 877 str.; Praetorius, Weltbeschreibung:, str. 358; Hormayr, Taschenbuch, 1839, str 348 (pověst o rybáři v Opavě, ve Slezsku).
2) Erben: Tomáše ze Štítného Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, Praha 1852, str. 9.
|
|
