dragoro, ale znal toto jméno, vykládaje biblické »dudaim« (srv. nahoře). V souvislosti textové uvažuje: »A když chtěl Racheli, dána jemu Lia pi-ve, a potom Rachel; neb prvé slušie pracovati v dobrých skutcích, a potom z toho má přijíti k duchovnieho života utěšení v náboženství. Zna-menajž viece, že ta krasšie potom na nájmie dala svého muže oné ne-krasší za jedno ovoce krásné hledati, a ješto dobře vonie, ale jiesli nenie chutné, a to slulo mandragora: jako by písmo taký příklad chtělo dáti, že někdy pro dobrý příklad, aby byl jiným jako voně dobrá, člověk má své libé útěchy přenechati v tom pokojném náboženství ...«1)

Obšírněji rozhovořil se o mandragoře Jan Hus v náboženském rozjímání: »Mandragory vydaly sú vóni svú v branách našich. Mandragora jest kořen lékařský, a má podobenstvie jako tělo člověčie. Ovoce neb jablka jeho jsú velmi rozkošné vnoně, ku podobenství jsú jako jablko plané. Ten kořen jest lékařský k mnohým věcem. Ty mandragory daly sú vóni v branách našich. Brány cierkve svaté jsú apoštolé a jich náměstkové ; neb žádný do města cierkve svaté nevejde, jedné skrze ně bude vodu křtu svatého obnoven a v jich bude naučení potvrzen. O těch branách pravieše David, řka: Milujeť bospodin brány Siónské nade všechna stanoviště Jakubovy. Vuoně mandragor znamená ctnosti. Protož v branách cierkve svaté mandragory vydaly sú vóni svú, když apoštolé neb jich náměstkové pověst dobrého domněnie neb dobrého životu a vóni dobrých ctností daleko a široce na všechny strany rozlévali sú: jako byla voně Marie Magdaleny, kteráž podnes a až do dne súdného po všem světě voněti bude. Protož i zuove choť choti svého, aby sstúpil do vinice své, že již jméno jeho dalece a široce skrze apoštoly a jich věrné náměstky zvěstováno jest, a skrze kázánie jich hlas, jako die David, po všem světě slyšen jest. «2)

Východní pověst o tom, jak se mandragora dobývá a jaké má kouzlo, dočetli se naši předkové v polovici XVI. stol. v českém vydán! Flavia Josefa o válce židovské, kdež český text upraven takto: >V oudolí pak, kterýmž město od strany půlnoční jest ohrazeno, nějaké místo Baaras slově, kdežto kořen téhož jména roste, kterýž jest barvou nápodobný plamenu, podvečer pak jakožto hvězda blíštící se. Když k němu přicházejí a je vytrhnouti chtějí, nesnadné jest, a tak dlouho utíká, aniž se prve nezastaví, leč jestli žeby kdo krvotok na něj vylil. Nýbrž také tehdy, jestli žeby se ho kdo dotekl, smrt mu jistá nastane, léčby ten kořen nesl zavěšený na ruce. Brávají jej také jiným způsobem, jenž jest takový: Všecken jej okolo vokopávají, tak že velmi málo kořene v zemi zanechají, potom k němu psa přiváží, když on chce běžeti za tím, od kterého přivázán jest, snadně kořen vytrhne. Pes pak hned umře, jakoby byl vydán za toho, kterýž kořen ten má vzíti, neb nic potom jej beroucí se nestrachují. Skrze taková pak nebezpečenství, pro jedinú věc ho dosahují. Nebo kteráž slovu ďábelství nešlechetných lidí, duchové do živých vstupující, a ty