* Ke studiu lidového umění a lidové tradice ve škole. Jiný život, jiní lidé, jiné potřeby. — Polabí změnilo úplně svou tvář. Sem tam nalezneme ještě typického staříka ze starého světa, rázovitou stavbu z minulosti, shledáme v truhlách výšivky, kroje, vyzvíme, jak bývalo, třeba i z Vavákových »Pamětí« vyčteme, jak to u nás chodívalo — a tím zavíráme knihu bývalého života. Vítězný průmysl dal všemu nový směr, přiostřil zápas o kus chleba, změnil povahu lidu, vnesl nové prvky do širokých vrstev od těch dob, kdy zahučely krajem železnice, kdy vyrostly ze země komíny továren. Náš sedlák, řemeslník, dělník před sto lety a dnes! Jiné potřeby, snahy, jiný život. Ale nenaříkáme, že národní život též se zvláštnostmi a přežitky z minulosti odumřel. Je zde dosud, vyvíjí se dále! A právě doba přítomná je hodná studia vážného, k širokým vrstvám třeba obrátiti pozornost, studovati duši lidu, jeho prostředí myšlenkové, jeho zájmy. Intelligence má lid vésti, jeho přednosti i vady poznati. Učitel ve škole má tu zejména vítanou příležitost. Co se pro minulost vykonati dalo (dík oběma našim výstavám), vykonalo se ve studiu nářečí, písní, zvyků, krojů, staveb; pomalu zaokrouhlujeme, v musea, časopisy i knihy snášíme. Ale práce nová čeká; proč jen staré a zvláštní, proč nevěnovati píle studiu dnešní doby, která má též svůj ráz zvláště v Polabí, své písně, zvyky, své samorostlé lidi, své přednosti i vady? Na práci folkloristickou hledí dnešní průměrný intelligent na venkově shovívavě, jako na nevinný sport; lid s nedůvěrou, jsme mu daleko. Prohledá, sám se organisuje. Víme, že rozličné schůze, sbírky, provolání přinesly lidu sklamání. Nadchnul se, vzplanul a záhy schladl. V jádru je dobrý, ale nedopusťme, aby v naší české rodince rostla propast mezi stavy. Na začátek není nikdy pozdě: Přikloňme se k lidu, kdož mezi ním apro něj žijeme, studujme lidovou tradici a umění lidové, konejme svou povinnost... Ujímá se heslo: Umění do škol, umění pro lid — jak vhodná to doba zvláště pro učitele, začíti tady pracovati v duchu národním!